...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Bla...bla...bla...

4. června 2007 v 18:20 | Faelivrin |  Povídky a úvahy
Sedím u počítače, zase jsem se rozhodla něco hodit na blog... Hmm, a má to vlastně vůbec cenu?
Stejně to čte jen jeden jediný človíček.
Jedna slečna z AG, Agony.. Moc děkuji =D.

Alespoň nějaký světlý bod v jinak černé bezedné propasti existence tohoto blogu...
Sedím ve svém pokoji a hlavou se mi honí spousta myšlenek. Nejsou uspořádané ani logické. Prostě jsou a to ji okavidně stačí ...

Postůj. Neodcházej ještě.
Zaposlouchej se do mého vypravování. Do příběhu o životě ve smrti. O úpadku, pádu a konci lidského bytí.
O smutky se rozdělit nechci, snad jen o radu.
O varování před krásou a zdánlivým vysvobozením...

Samota ve snu. Tak tíživé ticho, jakoby už nic nežilo. Jako ledová peřina dusící každý sebemenší záchvěv života...
Chlapec seděl na posteli a díval se na světlo, jež vesele tančilo po studené podlaze. Odráželo se od ojíněných parket jeho pokojíku, pableskovalo, tetelilo se...
Nenáviděl ho. Chtěl ho chytit. To však nelze, polapit světlo, jaký to nesmysl!...Chtěl ho chytit a zakrýt, udusit nekonečnou tmou.
Zabít ho okolním tichem a temnotou v jeho srdci.
Koleny se zapřel o rám postele a vší silou se po světle rozmáchl...Zmizelo.
Jeho přání bylo vyslyšeno.
Slunce, ten vzdálený a jediný bod vyzařující světlo, bylo zakryto černým mrakem, který zcele pohltil jeho zář i teplo.
Chlapec si přitiskl kolena blíže k tělu. Byla zima, sněžilo...
Přiložil si prokřehlé prsty k ústům a vdýchl do nich posráženou páru čímž jim dodal trochu tepla.
Pak, ještě stále necitlivými prsty, počal vhánět do stuhlých rukou teplou krev.
Vstal.
Byl vysoký a štíhlý s dlouhými hnědými vlasy.
Přešel přes místnost. Bosé nohy zanechávaly na ojíněné podlaze stopy.
Dotkl se kliky. Rukou mu projela bodavá bolest mrazu. Nevnímal ji.
Bylo zamčeno...
Všichni odešli...Opustili ho...Byl pro ně přítěží...Nestihli by odejít...Na cestu byl příliš slabý...Ať tedy raději umrzne zde...Sám...Opuštěný........
Otočil se zády ke dveřím a vyhlédl z okna.
"Eugorchia" zašeptal tiše do tmy tam venku.
A ta píseň se nesla krajem na andělských perutích...
A řekl "Eugorchia" Klika povolila.
A ta píseň se nesla klenbou nebes a nechávala za sebou prázdnotu...
Zavíral dveře, vynaložeje na to posledních sil.
I vydechl "Eugorchia"
A ta píseň vraždila.
...
Každé srdce, které tu píseň zaslechlo se zachvělo chladem a plíce pak už.nikdy nepocítily čerstvý vzduch...
Dívka seděla na posteli a dívala se na světlo, jež vesele tančilo po studené podlaze. Odráželo se od lesklých parket jejího pokojíku, pableskovalo, tetelilo se...
Nenáviděla ho. Chtěla ho chytit. To však nelze, polapit světlo, jaký to nesmysl!...Chtěla ho chytit a rozdat každému koho potká.
Seskočila z postýlky na vyhřátou dřevěnou podlahu a rozběhla se bosky ven. Běžela orosenou trávou a slunce se jí opíralo do zad.
Usedla pod strom a zahleďela se do dálky...Od tamtud přišli...
Srdce se jí zachvělo...Vydechla.
"Eugorchia"
A píseň se dál nesla krajem......
Nebreč... ať nepoznaj ,že tě to bolí... směj se, budou mít strach... smějse, ať nepoznaj, že se trápíš... rozdrásaj tvou tvář, rozlámou tvé srdce, roztrhají tvou duši... s výsměchem roztříští tvou víru... směj se, ať je odradíš! ... ...
Jsem jen pouhej blázen, šašek, maska... protože se směji.
Zastav se na chvíli uprostřed světa...zastavíš a rozhlédneš se...co vidíš - to zapomeň....Cítíš něco? Nebo je všude jen prázdno? ... ...
Lidé žijí... žijí aniž by si to plně uvědomovali... jdeme zedne na den.... nevnímáme, ani vnímat nechceme... pak umíráma a jediné přání je vrátit alespoň jeden den nezpět. Ale to už je pozdě.
Co je to smrt... a čím je život...kdo má právo rozhodnout... kdy má kdo zemřít... kdo si to právo přivlastňuje? ... ...
Nikdy necouvej... i kdyby ti ublížili... Nikdy neklop pohled... i kdyby ti ublížili... Nikdy neplač... i kdyby ti ublížili... Nikdy se nevzdávej... i kdyby tě zabili. ... ...
Nějakým zázrakem jsme přežili, ale to co jsme pak viděli, bylo horší než smrt.
Co se stalo? Všechno! ... ...
Bla...bla...bla...bla...Satan se směje...Má smysl pro humor.
Nedoufej, že si tě nenajdou...Stejně tě dostanou. Peklo nikdy nespí....Budeš se smažit...Budeš se grilovat! Jo tak to jsem si zrovna vzpoměla na nějakej ten text písničky :0)
V hlobi srdce doufáš, že ty časy už pominou...doufáš, že to bylo pouhé snění linoucí se "špatným" směrem... doufáš, ačkoli na naději už dávno nevěříš...
Nepomýšlej na únik...NEEXISTUJE !...jsi otrokem vlastních sil...jsi sám sobě bezsvobodnou bestií...krvelačnou po bolesti...toužící po zadostiučinění...jsi něco jako věčné zatracení...!
Už není žádná bezelstná poetika...smát se pod závojem smutečních písní...sic nevědomky...avšak připouštíš si to pozdě...
Proč chceš žít jinak, než-li ti bylo předurčeno výběrem...Rozžhavené kameny se valí do rozpolcené lebky...jsi zpět...tvé alter ego se navrací...to spropadené šílenství tě přiklusalo zachránit...ono jediné, v odrazu zrcadla, rozezná tvou svatozář...
Kdo má moc ranit, ale nezraní...Kdo nedělá, čím nejvíc trumfuje...Nepohnut, chladný, hluchý k svádění, ač hýbe jinými, sám skálou je.
Je vlastníkem a pánem vlastní tváře.
Vždy ne kov, oceán, ne kámen, zem, ale Smrt nade vším se vypíná! To ona jediná dokonale sama sebe zná... (že by ta čeština ve mě přeci jen zanechala nějakou tu stopu ?)
Už tu sedím asi hodinu...píšu vše co mi tak nějak prolétává hlavou...vše co mě napadne...hi hi hy
Už bych asi měla končit. Musí to být hrozně nudný...
No tak zatim.
Jo a pokud to někdo přeci jen přelouskáte až do konce, tak o sobě dejte alespoň vědět!
Ať se zbavím toho neodbitného pocitu, že začínám být poněkud schizofrenní.=D
bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Faelivrin Faelivrin | 4. června 2007 v 18:22 | Reagovat

Hups...netušila jsem, že je to tak dlouhý... tyjo, to už je hodně špatný, já si sama píšu komentáře..achjo :(

2 Grey wolf Grey wolf | 2. října 2007 v 11:30 | Reagovat

je to dobrý... někdy je třeba aby člověk řekl nebo napsal co si myslí... mě osobně to přišlo velmi zajímavé...

3 Amálka Amálka | 31. října 2009 v 10:15 | Reagovat

Líbí se mi slovo okavidně :)a toto:Satan se směje...Má smysl pro humor...Moc hezkej ten příběh o tý holce a klukovi, dotáhni to ještě někam do konce, nějakou pointu tomu dej a můžeš to vydat ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama