...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Jen pro odvážné !!!

5. června 2007 v 19:41 | ... |  Povídky a úvahy
Tohle jsem četla už hodně dávno...

Bylinky


Anotace: Poněkud tvrdší horor se spoustou krve psaný ku příležitosti Zahradní slavnosti jistého pražského gymnázia.
"Tak jsem tu."
Přišitý úsměv bezdomovce se ještě maličko protáhl. "Máš moje zboží?"
"Jistě. A ty máš?"
Natáhl ke mně ruku s malým balíčkem z černého igelitu. Dal jsem mu krabici mléka a čokoládu, jak si přál. Podivín. Ale na tom nesešlo. Klesl jsem dost nízko na to, abych zkusil i tohle. Prý bylinky. Každý tomu říká nějak jinak, že? Tak uvidíme, co to udělá.
"Rozmíchej to v nějakym tvrdym alkoholu a hoď to do sebe najednou. Nechutná to moc dobře. Pak ti bude trošku… jinak… líp."
"Z tvrdýho je mi zle, ale což, výjimku udělat můžu," řekl jsem a vyběhl pro láhev vodky do obchodu. Samozřejmě, že mě cosi varovalo. Jenže to samé cosi mě varuje, ať dělám cokoli. Nejspíš to bude tím, že už nějakou dobu nedělám nic dobrého. Nějaké cosi mě už nemohlo zastavit. Hodil jsem do sebe tu divnou směsku a čekal, co se bude dít.

"Cos mi to prodal? Nic to nedělá! Naval tu čokoládu! Mlíko si nech. Stejně už piju jenom pivo."
"Nic? U někoho to zabírá později. Uklidni se a kdyby to nezabralo do zítřka, tak ti tu čokoládu vrátim. Jasný?" řekl a otočil se na bok ke spánku.
Tichou poznámku, že žádné zítra nebude, jsem přeslechl. Odešel jsem od něj naštvaný a snad ještě v horší depresi, než jsem k němu přišel. Procházel jsem se městem. Nic se nedělo. Nějakou zvláštní náhodou mě nohy donesly až ke škole. Snad to byl první přízrak působení těch bylinek, protože jak jsem se měl brzy přesvědčit, děly se opravdu zvláštní věci. Byla Zahradní slavnost. Jistě! Úplně jsem ji vypustil z hlavy. Stejně jako jsem neměl sílu se starat o cokoli jiného. Můj život se tehdy zúžil jen na moji postel a všechno ostatní bylo jen něco navíc. Něco nežádoucího, otravného, co se musí za každou cenu obcházet. Život postavený na směšných rituálech.

Na místě jsem si dal pivko a klobásu. Měl jsem hlad. Usedl jsem ke stolu kousek od altánku, kde se čepovalo pivo a pustil se do bašty. Tady! Ohlédl jsem se. Tady! Cosi šeptalo za domečkem v křoví. Byl to velmi zvláštní hlas. Dívčí. Velmi táhlý, prosebný a zoufalý. Když jsem došel na místo, tak kromě hloučku studentů jsem nic neviděl. Tady! Tentokrát od školy. Prodral jsem se davem až ke vchodu. Rozhlídl jsem se. V okně v první patře jsem zahlédl tvář. Ihned zmizela. Nebyl to nikdo ze školy. Jediné, co se dalo v tom mžiku postřehnout, byla krev. Celý ten dívčí obličej byl zkrvavený. Chtěl jsem pro někoho jít. Zastavil jsem prvního profesora, kterého jsem potkal. Péťu Šímu.
"Jaroslave! Kolik jste toho vypil? To máte z těch vašich povídek," řekl ve spěchu a zmizel.
Vyrazil jsem tedy na průzkum sám. Vešel jsem do školy a vylezl jsem schodiště do prvního patra. Ticho. Jen smích ze slavnosti se nesl škvírami v okenních rámech a poněkud odlehčoval ponurost atmosféry. Tady! Okamžitě jsem otočil hlavou doleva. Nic. Pomalu jsem se vydal po liduprázdné chodbě směrem k učebně číslo 35. Naproti ní je starý výtah. Tedy kdysi to býval výtah. Dnes jsou tam místnůstky pro uklízečky. Normálně bývají zamčené, jenže tahle teď nebyla. Zámek ležel otevřený nedaleko lavičky. Jen co moje pozornost opustila zámek, všiml jsem si, že pod dveřmi do výtahu je kaluž krve. Zrychlil jsem krok. Posledních několik metrů jsem doběhl. Pootevřel jsem dvířka. Za nimi seděla malá holčička. Mohlo jí být tak 12 let. Všude spousty krve. A tekla dál! Tekla z rukou, tekla z nohou, tekla z očí, úst, nosu, uší. Všude na končetinách měla strašně hluboké rány. Některé musely jít až na kost. Krve bylo rozhodně víc, než na jedno dvanáctileté tělíčko. Vlastně musela být už dávno mrtvá! Nebyla. Koukala se na mě a na krví zčernalých rtech se jí narýsoval úsměv. Ten úsměv znám! Bezdomovec!
"Takhle umřeš," řekla pomalu, dětským hláskem. "Tak jsi to přeci chtěl, ne? Čekají na tebe. Běž ven a přesvědč se sám. A za tohle," vytáhla mou čokoládu. "Ti děkuju," dořekla, zkrvavenými prstíky ji rozbalila a bezzubými dásněmi začala žužlat s uspokojením v očích.

Vyběhl jsem ven. "Už to působí. Je to jen přelud. Tolik krve a žije? Blbost!" přesvědčoval jsem sám sebe. Vyrazil jsem z hlavních dveří školy. Vletěl jsem rovnou do náruče profesora Šímy.
"Ježiši!" vyjekli jsme oba zděšeně.
"Co se děje, Jaroslave?!"
Opět stejný scénář. Probodané tělo, přervané žíly a strašná spousta krve. Všude! Všichni kolem vypadali úplně stejně. Puch. Strašný puch hniloby a krve. Bylo mi zle. Do obrovských kaluží krve začalo pršet. Zábava utichla a všichni se šli na mě podívat. Obrovské, rudé oči bez víček se na mě upřely. Slepené vlasy dívek působily děsivě. Zvlášť, když jim z jejich konečků kapala krev. Vůbec nejhorší byla vyhřezlá střeva, která si někteří drželi v rukách, zatímco je jiní vlekli za sebou.
"Jaroslave? Kde jste se tak strašně pořezal?"
"Ne! Nešahej na mě! Jděte pryč! Já jsem na rozdíl do vás normální."
Intenzivně pršelo. Déšť byl zvláštně teplý. Příjemně uspávající.
"Bože můj! Zavolejte někdo záchranku! Podívejte tý krve! Za chvíli zkolabuje!"
"Vy tragéde! Co jste proboha dělal!? Vždyť jste úplně mimo!"
V deštivé kaluži bylo tak tajemně, povědomě teplo. Netoužil jsem po ničem jiném, než si do ní lehnout a usnout. Pomalu jsem se do ní složil a pil. Jen jsem z ní pil.
Umřel jsem na vykrvácení.
Publikoval(a): Thilion, 9.9.2006 ( nalezeno přímo zde )
Nojo no, mam poňekud krvavé období XD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama