...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Červenec 2008

Advík 2008

21. července 2008 v 13:13 | Dae |  A co víc, vše a nic

. . . HURÁ na FEST . . .


Po nátlaku své kámošky (kdo jiný by to mohl být, nežli ctěná Agony-san), který trval bezmála dva a půl měsíce (nemusel však býti nikterak velký, stačilo se párkrát zmínit a asi dvakrát zeptat) jsem se upsala ďáblu v podobě našeho milovaného anime =*
Hurá, hurá, hurá ... po pravdě řečeno, do května bych to s animefestovým absťákem asi nevydržela =)

No, jedná se o 4denní akci v prostorách nějaké té školy na Lužinách (mám to skoro za barákem)...
Akcička (jak nadpis napovídá) se nazívá hrdým jménem Advík a pyšní se naprosto luxusním programem ... no račte se přesvědčit sami => www.advik.cz

Ranní ptáče dál doskáče....

18. července 2008 v 15:48 | Dae |  A co víc, vše a nic

aneb . . . brigáda k nezaplacení

Tak jako již jednou předtím, taktéž i letos, jsem se jala si vydělat nějaké ty penízky... Netuše co vše mě to bude stát jsem se minulé prázdniny usídlila na kuchyni... nepoučena minulým rokem, stejnou blbost jsem učinila i letos =)
Zase své dva měsíce volna trávím navlečená v bílém rondonu (na hlavě s debilní čepičkou) a běhám mezi place(a cpoucími se hosty) a kuchyní...
Kdo by to byl řek, že to bude tak fyzicky (a kupodivu i psychicky - zkuste se pořád usmívat) namahavá práce =)
Ráno (vzhledem k tomu, že se kuchařem neučím a tudíš nemám praxi v oboru) vstávám na snídaně... to znamená od pěti od rána na hotelu... takže vstávám mezi třetí a půl čtvrtou =)
Připravit plac pro hosty, nanosit teplá jídla (slanina, vajíčka etc. ...) a nafasovat zabere jen dvě hoďky! Od sedmi chodí hosté (cca 450 denně), mi mezitím pendlujem mezi placem, kde kontrolujem stav jídla a dopňujeme co je potřeba, a kuchyní, kde skládáme plechy salámovek a sýrovek...a tak to jde až do 11:15, kdy se pomalu, zato ale jistě, vydáváme s nerezovými vozíky sklidit "zbytky" a hurá připravovat věci na ráno...
A pak, aby člověk nebyl o něco ochuzen, vás vyhodí loupat ovoce... to zahrnuje 5kg bedny pomerančů, většinou dvě a to samé kiwi a někdy i grapy =( to je fakt hnus! Musí se sloupnout jen kůra, ne dužina, a pomeranč (či kiwi ...) musí při tomto počínání zůstat vcelku... bléééééééééé
No musím říci, že jsou to tvrdě vydělané peníze... na druhou stranu, brigáda z které člověk vypadne v půl druhý odpoledne není k zahození... alespoň mám celý den volno (i když jsem téměř k nepoužití =D )

Kocour

16. července 2008 v 21:57 | Dae |  Povídky a úvahy
Je to školní práce, zadání : 1.věta

Kocour

Ten den se mu zdál prazvláštní sen...Probudil se z něj s hlasitým výkřikem okolo třetí ráno a od té doby už neusnul.
Ranní mlha se povalovala v dlouhých cárech po orosené trávě a z hrnku kávy stoupala pára...většinou nebyl tak brzo na nohou, ale z ležení v posteli už ho bolela záda.Stál v papučích na terase před domem a hleděl kamsy do dáli...usilovně se snažil si vzpomenout co se mu to zdálo, ale v hlavě měl jak vymetýno. Nijak mu nevadilo, že je vzhůru o dobré tři hodiny dřív, jak často se vám naskytne pohled na východ slunce?
Po dopití své ranní záchovné dávky kofeinu a náležitém zhodnocení svého vzhledu se vydal do práce... měl to kousek, asi tak 15min autem. Pracoval v nemocnici, na chirurgii...
... ,,, ...
"Chtěla jsem ho překvapit ..."
"Haló.. slečno...SLYŠÍTE MĚ!" doktor se zkláněl nad bledou dívkou a baterkou jí svítil do očí. Zorničky naprosto nereagovaly na intenzivní modré světno a tvrdošině zůstávaly stáhlé, že vypadaly jak špendlíkové hlavičky...
"HALÓ..." zkusil to doktor znovu.
"Slyšíte mne?...Co jste si vzala?" Chitil divku za ramena a zatřásl s její drobnou postavou.
"Chtěla jsem ho..." Její poměnkové oči se naposledy zaleskly ve světle baterky a zesklovatěly.
"Ale no tak... holka jedna zatracená! Tohle mi nedělej...."

Ještě dalších deset minut se jí snažili oživovat, ale marně.
"Čas smrti... 12:00 PM." zahlásil sestře mladý doktor a vypnul přístroje rozestavěné okolo mrtvé dívky.
... ,,, ...
"Dobrý večer." Něco se dotklo jejího čela. Byl to studený dotek. Vůbec tu všude byla zima.
Otevřela oči a jala se zkoumat okolí. Šedo-bílý strop, pokachlíkované zelené zdi operačního sálu, ležela na zádech, ruce v nepřirozené poloze a všude kolem vypnuté přístroje. Byla tu zima a tma. Rozlámaně se posadila a zakroutila ztuhlým krkem...
"Dobrý večer..." konverzační tón se jí ozval těsně za zády. Ještě chvíli nehnutě seděla, hlavou jí letěly zelené kachličky, šedý strop, zima, přístroje... pak se vír myšlenek stočil k jedinému rušivému elementu, k hlasu a dívka se otočila.
Její oči se setkaly s tmou... a tma promluvila.
"Tak co... půjdeme?" tma mrkla a získala podobu obrovského černého kocoura sedícího na kardiografu a okolí pozorujícího zelenýma očima.
"Ano... půjdeme." kývla dívka lehce hlavou a postavila se. Kocour k ní ladným pohybem seskočil a za hlubokého předení se jí otřel o bosé nohy...
Čas se zastavil...
... ,,, ...
"Ten sen!" vykřikl mladý doktor a vyběhl ze sesterny aniž by odpověděl na sestřin dotaz "Cože?"
Rozrazil dvoukřídlé dveře operačního sálu, který opustil ani né před 15 minutami...
Byla tu tma a zima... nic neviděl. Zklonil ve snaze podívat se i pod stůl a zahleděl se do tmy
Z podlahy se na něj upíraly dva zelené body...
"Vrrr?"

Studentovy myšlenky II.

14. července 2008 v 19:16 | Dae |  Povídky a úvahy
Tak jsem konečně vyhrabala pokračování té povídky... vím, je to už pěkně dlouho(od 30.dubna), ale založila jsem ji do knížky a tu jsem otevřela až teď... tak se moc omlouvám za zdržení =)
Studentovy myšlenky
part II.
>> To na jaře, na jaře je to jiné.
Řeší se kdo na jaký fest půjde a většina lidí slaví narozeniny, vyvstávají dotazy typu "Tak kam půjdem..." Nikdo už nemyslí na učení, nikdo na něj myslet nechce!
Zvoní, studenti se zmateně a rozespale rozhlédnou po třídě, zívnou a začínají se zvedat k odchodu...Ještě jedna hodina a pak hurá na obět, je sice povětšinou nepoživatelný, ale aspoň se tam dá pokecat (jídelna je stejně zvláštní místo. Ač je i zde, tak jako ve třídě, člověk zavřený uvnitř, nijak mu to není na obtíž. Jako by všechny starosti zanechal za vysokými dubovými dveřmi... Teď už si chce jen užívat - nevázaně a naplno žít)
Tlupa lidí se vyvalí ze třídy a bezmyšlenkovitě se zaředí do ubíhajícího proudu ostatních studentů...Přesun do třídy č.302, o patro výše, zabere celou přestávku.
Zasedací pořádek neexistuje, ze zvyku si však všichni sednou na to samé místo jako před týdnem.
Za oknem spřádá svou síť osamelý pavouček. Stříbrná vlákna se táhnou přes celou šířku okna a tříští tak svět za skleněnou tabulkou na tisíce čtverečků a trojúhelníčků, nikterak pravidelných, přesto však krásných.
Tlumené rozhovory, znějící z každého rohu učebny, se slévají do nesrozumitelného bzukotu...
Osamocen, točí se okolo nohy židle, drobný černý mravenec. Chvíli svými tykadélky omakává studený kov, pak nejspíše usoudí, že se to jíst nedá a na drobných nožkách odcupitá kamsi směrem ke katedře.
"Metropole se postupně sjednocují Megalo polis. Tak tomu bylo i u Bos-Wash v severní Americe."
Do této třídy slunce svítí jen ráno. Teď, dlouho po poledni, je tu šero a vlhko. Zkrze zaprášená okna je vidět na nepříliš rušnou ulici. Jednou za čas tudy projde člověk a auta tu skoro ani nejsou k vidění. Šedý asfalt se táhne podél domů a odděluje je tak od sebe. Naproti je hotel. Jedna ze záclonek se pohnula a poodkryla tak útulný pokojíček...
Kdyby i on mohl jet na dovolenou v této době... Jel by někam daleko, do cizí země, kde by mu nerozuměli.
Jaké je asi jaro v Irsku nebo ve Finsku...co by dal za to se tam podívat.
Chvíli mu vrtalo hlavou co by tak mohl dát, když v kapse nemá ani korunu, ale nakonec se spokojil s prohlášením "to se jen tak říká...". Sklopil oči, už se ani nesnažil předstírat zájem (je to poslední hodina) Pozoroval linoleum pod nohama a hlavou mu běželi iluze o venkovním světě.

Po dlouhé zimě je zase hezky...celý březen a duben pršelo a i člověk, co opěvuje déšť, kdykoli k tomu má příležitost, musel uznat, že čeho je moc - toho je příliš!
Konečně vše rozkvetlo (co asi dělají alergici, ti z toho takovou radost nemají). Po obloze plují bílé nadýchané mraky. Žlutá pole, osetá řepkou olejkou, se táhnou daleko k obzoru.Siluety dalekých kopců jsou v pěkném počasý namodralou hranicí světa... A když se má slunce ke spánku ukládat zrudnou a vytvoří ohnivý kruh okolo všeho známého. Tam daleko, daleko za těmi kopci jsou neznámé kraje...cizí lidé...cizí životy. Na jaře tam rozkvétají jiné rostliny... Jaké je tam vůbec asi jaro, tam v nedohlednu za kopci?
"Za jak dlouho zvoní?" Teplý dech mu na kratičký okamžik ovanul krk a zmizel v nenávratnu... Ťukl do mobilu, nikterak se to nsenažil zakrývat, a na displayi naskočila zářivá cifra.
"Za dvacet minut" odpověděl za sebe přes rameno a pokusil se uvelebit na dřevěné židli.
"Chjo, ta hodina vůbec neutíká..."tiché povzdechnutí vystřídalo ticho protkané výkladem přítomného profesora.
Jsme si tak podobní a přece... přece jsme každý unikát. Není to tak dlouho co si s tou holčinou povídal. Ptal se jí, co má na jaře nejraději a co má ráda tak nějak všeobecně.
"Já?...hmmm, no asi to, že konečně můžu vypadnout ven. Vezmu si knížku, vylezu na strom a čtu si až do noci. Světlo je už dlouho takže nemusím být doma pod lampou..." zvonivě se zasmála a zakoukala se do pusté zahrádky mezi domi, kde, poněkud nesmyslně kvetla magnólie.
"Podívej..."řekla a jiskřičky v jejích očích odrážely bílorůžovou barvu velkých květů.
"...konečně rozkvetla!"
Vyhlédl z okna ...uprostřed vysoké hnědé trávy, mezi oprýskanými zdmi domů, se ke slunci natahoval vysoký strom posetý květy, které sladce voněly.
"Když se na ty květy dívám dostatečně dlouho, vidím v nich náhle jiný svět...hezčí, milejší."
Stáli tam celou přestávku, koukali do květů, mlčeli... ani nepotřebovali mluvit.
Je to zvláštní, ale byl to první člověk vedle nějš stál a necítil potřebu mluvit.
"Odkvetla." její horký dech byl jako dotyk slunce, ale slova mrazila. Jejich sen se rozplynul spolu s odkvětem sladkých bílorůžových okvětních lístků...
Bylo pozdní jaro. Už brzy rozkvetou vlčí máky... a pak - pak to jednoduše skončí.


I can´t fly without you...

1. července 2008 v 23:48 | Dae |  ...a co ještě, vodu z deště
Zakalená slza
na indigové řase
padla do pasti
v podobě
písečného moře...
Představ si svět, který začíná a končí pískem. Drobná zrníčka se ti převalují pod nohama a nad tebou jen nekonečné nebe.
Není na světě krásnějšího pohledu než na západ slunce na poušti, když sluneční kotouč, jako by se náhle zastyděl za svůj bělavý vztek, začíná hosta zahrnovat přehršlí nepředstavitelně čistých a něžných barev!
...Nesčíselné odstíny fialové, které během okamžiku mnění řetězy písečných dun v začarované moře - ať vám těch několik málo minut neuteče, už nikdy se nebudou opakovat.
Smráká se, sluneční paprsky ještě kypý v tyglíku tvořeném dvěma štíny lomu a vytékají z něj v ostrých, pálivých pramenech, ale po obrazu západní ze stěn se již rozlévá průzračně nafialovělá mlha. Poněkud chladný tyrkys nebeské klenby, který na okraji přechází skoro do azurové modři, harmonicky stíní kamenné stěny, v západu slunce žlutorůžové jako dužina dýně a zbrázděné fialovočernými stržemi.
Z ptačí prespektivy se mindolluinské kamenolomy, kde se dobývá stavební vápenec, podobají porcelánovému kalíšku se zubatým okrajem uprostřed pouště, jehož dno i stěny okupují stovky droboučkých přičinlivých domácích mravenečků, hledajících stopy cukru.
Tam daleko na Jihu, tam, kde jsou hvězdy nad noční savanou tak veliké, že když si stoupneš na špičky, můžeš na ně dosáhnout konečkem assegaje, tak právě tam začíná život... tady v poušti končí.
Daleko na Jihu je život, ale ty ho žít nebudeš... víš to až moc dobře. Mindolluinské kamenolomy jsou přes den jako lupa, sluneční paprsky se v bílých stěnách odráží na všechny směry a na dně, kde vítr nikdy nefouká, se tak tvoří pravé peklo. Peklo ve kterém pomalu, zato ale jistě, umíráš...

Tak cizí, tak jiná; do jiného světa uvržená.
V očích laskavost - v srdci divokou vášeň měli, když ji do kamení vhazovali
"Krásně se měj - své písně sama sobě a smrti pěj."
Já šel kolem a slyšel ten sladký a temný hlas, jak dávají se své temnotě napospas, ač právo nemám, nestranným soudcem jsem se stal, jak jsem tam tak v rozervaném plášti stál...
Dívka mladá, vlasy černé, pohled pevný, rty sevřené. Uprostřed davu sama stála. Schopnosti mluvit zapomněla, jak se v sobě uzavřela.
A mě lítost vzbudila se v srdci jak tam stáli v temné noci. Sobečtí? Rozdílní? Ona pomalu odkráčela, kdy vyšla pohled na mě obrátila, byl to však okamžik pouhý, než se stáhla do sebe nazpět...
mě to ale stačilo, zahlédl jsem její svět. Váhavě jsem za ní vykročil, hlas studený mě ale zaskočil.

,,Jdi svou cestou poutníku, se mnou dojdeš leda k vlastnímu pomníku, jdi dál cestou svou a mě nech jít dál tmou ...''