...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Říjen 2008

Když nebe pláče . . .

1. října 2008 v 19:46 | Dae |  Povídky a úvahy


Ani nevím, jak mě napadlo začít smolit něco s takovýmto názvem. . .
Asi to bude tím, že jsem byla (poměrně nedávno) s kámošem v čajovně a mě tam přepadla dokonale melancholická nálada.
Nějak se mi příliš mnoho věcí rozleželo v hlavě a já teď nevím co s nima mám dělat. . .
Takže sedím doma (sama samotinká, opuštěná) nad irským čajem a (docela dobrovolně) se utápím v depresích, neb není co jiného dělat. . .

Blankytné slzy

... Každé ráno vyjde slunce, a přesto většina lidí východ nevidí …
... ... Každou noc svítí měsíc, a přesto všichni lidé spí …
... ... ... Každý okamžik může změnit náš život, a i přesto jdeme jen slepě dál …

To ráno nebylo ničím zajímavé - pracovala jsem na zahradě, tak nějak automaticky jsem nosila těžké konve s vodou a stírala pot z čela. Vtom jsem zaslechla, jak někdo běží kolem našeho plotu.

"Rychle utíkej, přijel cirkus, kdybys viděla toho klauna!"

Kluk od sousedů - nebyl to přítel, pokud jím není každý, koho pozdravíte, když ho vidíte na zahradě za plotem… a ještě ke všemu spíš jen ze slušnosti. Neviděla jsem nijaký důvod, proč bych měla chodit do cirkusu, ještě když na to navíc nemám náladu, ale jeho nadšení mě zaujalo.

"Tak dělej, nebo bude vyprodáno!"

S povzdychem jsem zamkla a následovala ho.
Přišli jsme právě včas, lidé se hrnuli do stanu jak vosy na sladký med a netrpělivě se snažili vybrat co nejlepší místa. Pak začala hrát hudba a obecenstvo konečně zmlklo.
Do prostoru vysypaného pískem vstoupil muž, nebyl nijak starý, a ihned začal provádět veselé kousky. Publikum se mohlo potrhat smíchy a jeho to povzbudilo a přidával neuvěřitelné grimasy, vtipy a písničky.
Chtěli stále další a další a nedbali jeho únavy, na čele se mu perlily kapky potu, ale jakmile spatřil jejich radost, ochotně se snažil vydat ze sebe co nejvíc.
Lidé, kteří sem přišli otrávení z práce, se jakoby zázrakem rozveselili a začínali odcházet. Klaun to jen sledoval, nedával najevo nijaké překvapení, jakoby bylo běžné, že ostatní učiní šťastnými a oni potom jeho vystoupení opustí…
Kromě mne zde zůstala ještě holčička a smutně bloumala kolem. Spatřil ji a hned se k ní hrnul, opět se pokoušel o všemožné opičky… Když viděl, že to nepomáhá, šel blíž.
"Pojď sem, obejmi mě…" Holčička mu vyprávěla, zmáčela mu rameno slzami, ale když odcházela i ona měla rty roztažené do úsměvu.
Nevšiml si, že jsem zde zbyla jen já. Sedl si na schody a přestože byl o mnoho vyšší a mohutnější, připadal mi náhle strašně slabý a bezmocný, příliš malý na to, aby unesl všechno trápení, které má nejen on, ale které na něj naložili i všichni ostatní…
Seděl tam jako na schodech u supermarketu, kde se prodávalo štěstí a on jej bez rozmyslu všechno rozdal…
Přišla jsem blíž. Neviděla jsem mu do tváře, ale jeho hlas mi naprosto stačil.

"I don´t like people crying... They should be happy..."

Pak na mne pohlédl. V očích se mu cosi třpytilo... ale sněhové vločky to nebyly. Vnímala jsem jeho pohled. Najednou mi bylo strašně z toho, že to jeho publikum nevidí, takhle se přece utrápí…! A potom jsem si představila, jak zářil, když se lidé smáli… on si to vlastně vybral…
A teď seděl sám na schodech, sám, a mě napadla krutá myšlenka - Klaun se slzami v očích, to by se lidé nasmáli, ale pak jsem si uvědomila, že tím on vlastně je . . .
. . . Klaun se slzami v očích