...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Únor 2009

A pak byla tma ...

4. února 2009 v 20:42 | Dae |  Povídky a úvahy


Matně si vzpomínám, jak se zvedla jen trocha prachu, když dřevěná stolička dopadla na zem.
A víc... NIC __ __ __ __ __ __ __ __ __ __ __ __ __ __ __

Pomalu otevírám své krví podlité oči. Nevím, kde jsem, ani co se děje. Je to tmavé místo. Ze všech koutů se ozývá tlumené sténání. Kolem mne se pohybují "lidé". Ani nevím, jestli se to dá nazvat lidmi. Spíše oživlými mrtvolami. Jsem vyděšen. Veškeré mé logické myšlení je v trapu a já jen silně doufám, že je to jen nějaký zlý sen a že se každou chvílí musím probudit.

"Vítej." Ozve se za mnou hluboký, chraplavý hlas.
Mluví tiše a s klidem, ale přesto vše mi přebíhá mráz po zádech. Pomalu se otočím. Je to muž. Nevidím mu pořádně do obličeje, jelikož ho má zakrytý kápí, ale z toho hlasu mi snad ztuhla krev v žilách. Nejsem schopný ze sebe vydat jedinou hlásku. Jen tam pouze stojím a hledím na tu tajemnou postavu, co mě tak zvláštně přivítala.

Brzy se odhodlám a vypravím ze sebe první větu:"Kde..., kde to jsem?"
"Hehe," vypraví ze sebe muž výsměšným a zároveň překvapeným hlasem, ze kterého mi stále tuhne krev v žilách,"ty to nevíš?! Na hřbitově sebevrahů přeci. Tady končí všichni ti, kteří se rozhodli ukončit svůj život dříve, než by se podle všeho mělo. Nemůžeme být na stejném místě, jako ti, kteří zemřeli přirozenou smrtí, jelikož bychom prý kazili jejich čisté duše těmi našimi hříšnými."
Znovu se rozhlédnu. "Lidí" okolo přibylo. Pokládám další otázku: "A já jsem zemřel?" Znovu ten mrazivý smích. "Zatím ne, ale nemáš k tomu daleko. Právě v nemocnici bojují o Tvůj život."
Zmocnil se mě zvláštní pocit. Všechno jako bych najednou viděl v úplně jiném světle. Znovu si vše okolo sebe detailně prohlížím. Najednou jsem však zpozoroval něco, čeho jsem si do této chvíle nevšiml. V rohu hřbitova sedělo u malého křížku mladičké děvče. Mohlo jí být tak čtrnáct až patnáct let. Jen seděla a dívala se kamsi do dálky. Opět se táži onoho podivného muže: "Kdo je ta dívka."
" Je tu nová a zatím nechce mluvit. Až se otrká jistě vše poví."

Přistupuji k ní a klidným hlasem se snažím navázat kontakt, ale reakce žádná. "Co tady děláš? Proč tu jsi? Co se stalo?" Nic, ani hláska z ní nevyšla, ani náznak toho, že mě vůbec slyší. "Víš, já jsem prý ještě naživu" pokračuji. Najednou zvedla hlavu a dívala se na mě. Zahleděl jsem se do jejích hlubokých černých očí, které prozrazovaly beznaděj.
Děvče promluvilo: "Pokud ještě žiješ, najdi prosím mé rodiče a řekni jim, že mě všechno strašně mrzí, řekni jim, že oni za nic nemohou a ať si nic nevyčítají. Najdi mé přátele a vzkaž jim, že je mám stále moc ráda..." Dívčin hlas byl stále hůře slyšet, jako by jsem se od ní oddaloval. Nyní ho však přehlušovalo něco jiného. Monotónní pípání ...

"MÁME HO!"

_________________________________________________________________________________

Cats in the cradle - part I.

3. února 2009 v 21:55 | Dae a Euphoria |  Povídky a úvahy
S mou spolužačkou (chudinka také musí chodit na AG) jsme dnes seděli tři hodiny v knihovně a sesmolily úžasný, tajemný a potrhlý (to především) příběh!
text je sem-tam glosován, tak se těch závorek nezděste...
______________________________________________________________________________________________

Ve svitu měsíce zahlédla siluetu kočky ...
Černé tlapky tiše proběhly kolem ...
Pootevřeným oknem padaly dovnitř studeně bílé vločky ...
Přeběhl jí mráz po zádech ...

Strčila do těžkých dveří. Bezhlesně se otevřely a jí se naskytl pohled na temnou vlhkou pracovnu. Na JEHO pracovnu.
Celá místnost byla obložena knihami, v každém rohu stál vysoký svícen a světlo svíčky v něm něžně dopadalo na kožené vazby kolem stojících svazků.
Přímo proti dveřím stál robusní stůl s umě vyřezánýma nohama. Deska byla z černého mramoru a v levém rohu stála svíčka, jinak byl prázdný.
Vkročila do místnosti a její bosé nohy se zabořily hluboko do měkoučkého koberce. Zaváhala ... Přemýšlela kam má jít, kde začít.
Po odbou stranách stolu byla okna skrytá za těžkými sametovými závěsy zbarvenými do ruda. Přímo za stolem pak byla zeď pokryta né už knihami nýbrž šuplíčky.
Ty hraneté krabičky s mosaznými úchyty jí přitahovaly ... Došla až ke stolu a prsty jí bezděčně spočinuly na chladivém mramoru ... Musela zjistit co se ukrývá v těch malích šuplíčkách.
Pomalu k jednomu z nich vztáhla ruku ... (chramst*)
Bylo tam všudy-všeho jen pár věcí (asi tak tisíc =)*) : křivule, hejblata, tužky, štětce, inkousty, pravítka (ale grafy funkcí neměl!*), mapy, náčrtky (neidentifikovatelných létajících objektů) , ale i střelný prach, pár mincí (sem-tam nějaká ta bankovka*) a spustynejrůznějších dokumentů.
Zprvu se v nich jen tak prohrabovala, ale čím dál tím častěji se jí před očima mihlo něco zajímavého. Rozhodla se tedy je prozkoumat důkladněji. Rozložila si jednotlivé kusy pergamenu na stůl. Na černé desce vypadaly podivně staré, zažloutlé. Pomulu a pečlivě si je prohlížela... Mhouřila oči v nedostatečném světle svíčky. Písmena byla úhledná, kudrlinkatá, ale hlavně strašlivě drobná.
Když už (stále se zmenšující) písmo překročilo únosnou mez, rozhodla se najít nějakou lupu nebo tak něco.
V šuplíčkách žádnou neviděla ... Oči jí padly na zásuvku (22o V*) stolu.
Uvnitř byla jen jediná věc - tlustá, v kůži vázaná, kniha.
Opatrně ji otevřela a mezi prsty se jí rozeběhli šustivé stránky ...

7. září 1736
O mores, o tempores! Ó časy, ó mravy - jak jste dnes upadlé!
Chytili dalšího z nás ...

To je deník! Jeho(!) deník!

Pro smrt ...

1. února 2009 v 17:38 | Dae |  Povídky a úvahy

Hudba v uších, dunivé bubny ničící sluch, oči upřené do neznáma a několik pohoršených pohledů. Všechny říkají to samé. Říkají STOP. Nevnímá je, je hluchý a slepí vůči svému okolí. Do autobusu velkými okny proudí světlo z pouličního osvětlení a hodiny na věži odbíjejí pátou hodinu. Přesto je již všude tma. Blíží se zima a chladivý podzim již končí. Na stromech nezbylo příliš listů - některé se však válí po ulicích. Roznášel by je vítr, ten je ale tichý. Místo něj pokrývá zem mlžný opar stoupající do víšky sotva tří stop.
Několikatunová železná masa zastavila a z otevřených dveří se hrnou lidé. On s nimi. Také touží vidět tu nádheru, která obemyká mramorové kříže a schovává nápisy pod tajuplný oblak v němž svíce září jako majáky. Tajuplnost tohoto místa ho vždy přitahovala.
Stačí mu jeden krok, jen jeden a jeho oči uzří to, na co čekal tolik měsíců, ba let. Ne svíčky, ne náhrobky, ne vzpomínky - ty přeci jen bolí a více nedokážou, to on dobře zná. Možná hledá nápis na náhrobku skrytý pod stínem velikého kříže v támhletom rohu pod smuteční břízou, jejíž tenké větvičky nepřestávají hladit chladný kámen v marném pokusu ho rozehřát.
Několik lidí do něj vrazilo, jak hleděl na tu krásu, která obemykala jeho srdce, ale to ho pramálo zajímalo. Plně se soustředil na nehybnou postavu, snad ďábel, nebo anděl vytvořil tohle mámení?

"Nesmysl."
No tak natáhni ruku a dotkni se. Proč váháš? Nic na tom přece není. Jen se dotkni! Tvá ruka jím projede jako stínem. Je pouhým odrazem myšlenek, nic víc. Smiř se s tím. Nikdy ti nebude patřit. Nikdy nebude tvá. Je mimo tvůj dosah, anděly. Již dávno není na tomhle světě. Zbyl po ní jen ten kus kamene a vzpomínky v tvé bělostné tváři. Prober se! Anděly, vstávej, nesmíš snít!
Ruka mu spadla podél těla a z modrých očí spadla slza. Proč? Pro ni? Ona nedýchá, necítí.. proč pro ni tolik trpíš? Vždyť je to tak dávno, podívej! I ten náhrobek se rozpadá… a ty tu stále stojíš, hledíš a nevšímáš si svých povinností. Byl jsi vybrán, tak se stále neptej proč! odpověď se stejně nedozvíš a tvé slzy jednou oschnou a z tebe zbude pouhá skořápka, zničený obraz bývalé slávy a moci.
Jsi tak krásný. Proč chceš jen ji když můžeš být náš? Můžeš mít každého z nás, všichni ti rádi poskytneme přístřeší. No tak, usměj se, zažeň chmury…

"Mlčte!"
Proč křičíš, vidíš jak se na tebe dívají? Jsi blázen, dokonce to i říkají. Toužíš po smrti a přec si život, no táák.. pojď do naší náruče. mi tě zahřejeme a vezmeme ti zlé vzpomínky….. Anděly kam běžíš? Stůj!

Padá na náhrobek, jeho tenké prsty se tříští o tvrdý kámen a slzy se vpíjí, možná do hromádek listí a mění se v perly.

Posbírá je někdo? Netušíš. Miluješ ji? Chceš jít za ní?
"Je to můj život!"
Ty jsi život, ona je smrt. Zničíš ji svou láskou. Nechej ji být, nelez za ní. Ona tě připraví o svatozář!
"Nechci ji!"
Byl jsi vybrán..
"Neprosil jsem se o to!"
Máš dávat život a místo toho necháváš matky umírat s porozenými dětmi v jejich náručích. Doufáš, že ji tak uvidíš?
"Miluji ji."
Neříkej to. Chceš se zahubit? Již nikdy nespatříš její tvář, je ti zakryta. Blázne!
"Nechte mne být."
Neplač, anděly. Trháš nám srdce.
"Kdo jste? Mlčte!"
Pouhé stíny podsvětní. Nemáme řád, nemáme nic. Drž nás nebo padneme s tebou. Anděly, slyš! Zvěstuj! Směj se a neplač pro ni! Ubližuje ti každou tvou myšlenkou a vzpomínkou.

"Smrt…"
Ty jsi život. Anděly již dost bylo slz. Měl by jsi se smát a radovat. Proč nechceš? Přinášíš jen žal...
"Pro lásku."
Obětovat se? Zmařit život daný bohem? Blázníš? Nemíchej peklo s rájem! Vytahuješ nůž? K čemu anděly? Musíš jít, potřebují tě.
"Zůstanu."
Zemřeš
"Miluji…"
Mlč!
"…její tvář."
Nespatříš ji
"Zůstane vzpomínka."
Zahubíš se
"K čemu je život bez lásky."
Toť úděl andělů. Proč ho zapíráš?
"Nehodím se na anděla."
Umíráš. Podruhé se ztrácíš a tentokrát navždy.
"Děkuji."
Za co, anděly? Nepomohli jsme ti.
"Nevím…"
Tvá krev jí padá na hrob, to jsi chtěl?
"Ona povstane"
Jsi tak naivní.
"Věřím svému srdci."
Zradí tě, zradí nás. Je pouhý stín bez duše a už se probouzí.
Obětoval jsi se… a pro koho?
"Pro ni ... Pro smrt"