...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Květen 2009

Nechť je proklet ten kdo políbí

18. května 2009 v 2:32 | Dae |  Povídky a úvahy
Poslouchej ... slyšíš?
Zvláštní tichá tepání uvnitř hrudníku, skryté denímu světlu pod vrstvami svalů a kostí.
Zvláštní tiché tepání vhánící teplo do našeho těla.
Poslouchej ... to buší tvé srdce!

Buší klidně a vyrovnaně. Sklidňuje samu tvou podstatu ... jako by si přílo, abys byla klidná.
Ale ty přeci nejsi. Nechceš být. Nemůžeš být.
Stojíš opřená o ušmudlanou zeď, kolem davy lidí proudící odnikud nikam, a tvé srdce se tě zarytě snaží přesvědčit, že máš být klidná ... moc se mu to však nedaří.

Trochu, jen malinko, natočíš hlavu ke slunci a poryv větru ti strhne do tváře těch pár pramínků vlasů, které jsou příliš krátké než aby je do své moci uzamkla gumička, jinak pevně obepínající silný ohon tmavých kadeří.
Nechtějí se ti vytahovat ruce, nechceš se ani o píď pohnout ... proč vlastně?
Víš to vůbec, proč?

Stojíš a vše kolem tebe je v pohybu. Stojíš a tvoříš tak jediný nepohyblivý a zároveň živý bod.
"Co máš raději - kámen nebo dřevo?"
Stojíš a hlavou ti jde nespočet vzpomínek, šikují se na uplném krajíčku nevědomí stačí krůček, no tak honem - hop, a vpadnou plnou silou zpět do tvého života ... ale ony nikdy neskočí.
"Kámen, je pevný a neměnný ... tys předtím řekl dřevo, že?"
"Ano..."

Zaposloucháš se do Chopinova "Pohřebního pochodu" , jednotlivé tóny se snažíš napasovat na pohyby lidí. Celí svět se roztančí a najednou pochopíš, nebo se ti to jen zdá?, že ty tu tak nějak přebýváš. Oni tančí, ladně kráčí od sladké minulosti k zářné budouctnosti, zatím co ty se plácáš přítomností, jako labuť zbavená křídel.
"A co je důležitější - pravda nebo přátelství?"
Asi si ti kolem myslí, že jsi cvok - mno proč ne? Měli by částečně pravdu ...
"Pravda, bez pravdy by neexistovalo přátelství. Ty bys asi řekl opak ..."

Vymaníš se z proudu hloupých myšlene, v duchu si ještě vynadáš, a už se zase koukáš do neznáma.Donutíš se pohnout a z kapsy vytáhneš mobil - už zase pozdě, zvykla jsis ne? Tak neremcej!Vzpomínky se rozplynou. Je vůbec možné vzpomenout si na pocit?
"Promiň"
Vzhlédneš ... ačkoli jsi nemusela, ty černé boty jsou ti tak známé ... A přeci je to někdo cizí, kdo před tebou stojí ... to ty jeho oči se změnily. Smíření je zvláštní pocit, rozlije se srdcem jako vytoužený lék s hořkou chutí, a ty víš že řekne zbohem ...

Poslouchej ... slyšíš?
Takhle buší srdce po polibku ...

Uplakaná

12. května 2009 v 23:37 | Dae |  ...a co ještě, vodu z deště
Slyšíte..?
Stále nic..?
...nikdo neslyší city a pocity...
...nikdo se jim nesnaží porozumnět...

Slyšíte..?
...Slyšíte, jak kapka vody cinká o vodní hladinu..?
To jen smutné dívce stékají slzy ... slzy hořkosti, utrápenosti, bezmocnosti...

Slyšíte..?
...Slyšíte, jak špičky prstů rozhrnují hladinu..?
To jen dívčiny ruce tak bezmyšlenkovitě brázdí vodu sem a tam...

Slyšíte..?
...Slyšíte, jak posmutnělá hudba dívku naplňuje prázdnotou..?
Tou prázdnotou, která bolí, která zraňuje...

Slyšíte..?
...Slyšíte, jak si vítr v korunách stromů hraje s listy..?
Vítr, jenž se jemně dotkne dívčiny kůže, proplete vlásek do vlásku, zapálí v dívčiných očích, už tak uplakaných a zmizí tak rychle, jako se objevil...

Slyšíte..?
Stále nic..?
...všechny ty otázky, city a pocity...