...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Červenec 2009

Některé věci se prostě změnit nedají

8. července 2009 v 15:57 | Dae |  Povídky a úvahy
______________________________________________________________________________
Všude kolem tma. Ticho, ze kterého jde strach. Kvůli vánici bouchla elektrika a všude se najednou setmělo. Je to zvláštní vidět tmu. Kdyby si nestál vedle mne, asi bych se bála. Stáli jsme u sebe obehnáni tmou. Cítila jsem tvůj dech, byl jsi tak blízko. Přešli jsme k oknu a koukali se ven. Sněžilo a měsíc byl v úplňku. Teď, v naprosté tmě, vynikal jeho svit. Chtěla jsem jít ven, cítit ten sníh, mít za sebou stín. Oblékli jsme se a vyšli do toho neznámého, tmavého, ale okouzlujícího světa. Foukal vítr a koruny stromu se houpaly ze strany na stranu. Potok burácel, jakoby v něm najednou bylo mnohem víc vody, jako by ten tok byl mnohem rychlejší. Kdybych to tady neznala, řekla bych si, že je tady někde poblíž nějaký vodopád.
Koukala jsem nahoru... na měsíc, na hvězdy. Sněhové vločky mi padaly do obličeje. Hned po dopadu roztály a z mé tváře tak stékaly kapičky vody. Přišel jsi ke mně, utřel ty kapičky, mezi kterými bylo i pár slz, ale to jsi nevěděl, toho sis nevšiml. Objal jsi mě a pak políbil.
Všechna světla se zase rozsvítila. Odtáhl ses ode mne, o krok jsi ustoupil. Pak jsi jen řekl, že bychom měli jít dovnitř. Otočil ses a odešel. Nechal jsi mě tam jen tak stát.
Už jsem necítila sníh padající z hůry, už jsem neslyšela hučení potoka, najednou mi bylo všechno jedno. Chtěla jsem se propadnout do země. Proklínala jsem tě, vždycky to uděláš, vždycky mi tím ublížíš. Nesnáším tě, ale přesto tě mám pořád ráda.
Slzy jedna po druhé stékaly po tváři a ztrácely se ve sněhu v podobě ledových perel…

___---___---___---___---___---___---___---___---___---___---___---___---___---___---___---___


Bez inspirace a bez nápadu tady teď jen tak sedím. Ani nevím, proč. Stejně na nic nemůžu přijít. Venku je už tma, prší a je zima. Z těžkých černých mraků padají kapky čehosi.
Vím, co to je. Jsou to slzy. Jsou stejné jako ty, co se z rudých očí kutálejí po mé tváři. Nebe taky pláče. Také ho něco trápí.
Otevřu okno a vystrčím hlavu ven. A pak na střechu vylezu celá. Posadím se na okraj tak abych mohla klátit nohama ze strany na stranu a bez většího zájmu koukám dolů pod sebe Tam, na ty malé postavy schované pod deštníky. Jako by všichni byli z cukru. Ale to mě moc nezajímá.Nijak víc nad těmi lidmi nepřemýšlím.
Dnes byl krásný letní den. Ale stejně se všechno nějak pokazilo. Má docela dobrá nálada byla náhle pryč. Rozplynula se v jediné krátkém okamžiku. I to krásně jasné nebe náhle potemnělo.
Vlasy mám už úplně mokré. Otočila jsem hlavu vzhůru. Pozoruji tu smutně tvářící se oblohu. Kapičky odnikud dopadají na mou tvář. Jedna po druhé stékají a vytvářejí potůčky na mém obličeji a pak se zase odlepí a dopadají o pár vteřin později na zem. Z mého rozjímání mě vytrhla až máma. "Okamžitě slez z té střechy nebo ji zničíš!"

---___---___---___---___---___---___---___---___---___---___---___---___---___---___---___---__


Mladá myška, nijak zvlášť hezká, žádná šprtka, ale přesto má něco do sebe, už jen proto, že vystupuje z řady. Takový snílek. Její příběhy, napsané na kukuřičném listí, prozradí hodně, pokud čtete mezi řádky, pokud máte trochu fantazie a snahu pochopit to malé šedé stvoření, které všichni odsuzují. Nastává otázka: proč někdo odsuzuje bezbranou myšku? Čím se dítko tak proviní? Tím, že žije nebo že chce žít? Tohle myšátko se provinilo tím, že zažilo víc než ostatní. Poznalo skutečné problémy. Je pravda, že ať už je problém jakkoli velký, vždy je to problém. Ale to co zažila ta slečna, bylo bolestivé, smutné a přesto přesevšechno chce jen normálně žít. Vyčítejte jí to...
Ale nemůže, nemůže jen kvůli tomu, že jí to nedovolí okolí. Ano, vyčnívá z řady. Ano, podle ostatních je jiná. Nikdo nechápe její chování. Nerozumí tomu, jak reaguje na určité věci. Nechápou, že se jen bojí samoty, další bolesti, dalších ran. Nechápou, že už od života dávno nic dobrého nečeká.
Přátelé nebo možná myši, kteřé se zdají být přáteli, si o ní myslí, že je to silná holka, která všechno zvládne. Domnívají se, že ji znají, že jí rozumí. Ve skutečnosti znají jen tu masku, kterou si ona sama vytvořila. Štít, za který se ona sama schovává. Kdyby ji pochopili a dokázali nahlédnout pod tu masku, za ten všudypřítomný štít, asi by se lekli. Nevěřili by, že tohle je ta myška, kterou znají. Našli by tam totiž potrhané, vrychlém rytmu bijící, srdíčko... vrak lodi, ležící na dně oceánu... bolest, smutek ... strach!
______________________________________________________________________________