...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Prosinec 2009

Existuje nebe?

27. prosince 2009 v 16:56 | Dae |  Povídky a úvahy
Louka…
"Miluju tenhle svět!"
Utíkal skrze celou louku. Vesele, rozpustile utíkal… Rychle, rychle a pomalu zároveň, tak pomalu, jak to umí jenom on. A utíkal… Běžel. Smál se. Běžel. Svou neviditelnou rukou se jemně dotýkal každého sytě zeleného stébélka, kolem kterého proběhl. On, Vítr. Dotýkal se jich a strašně se přitom smál, jako malé dítě. Jako malý kluk… Vždycky, když se dotkl, když se ta zelená, zázračně zelená tráva prohnula pod jeho něžným dotykem, vždycky rychle ucuknul. A tak, když se tráva narovnala…
"Prostě to tu miluju!"
Ona už se nemohla dotknout jeho, na oplátku. Ne, on, on byl nedotknutelný… A tomu se smál… Strašně se smál…

To krásné napíši na pergamen a spálím...

6. prosince 2009 v 20:23 | Dae |  A co víc, vše a nic
V žilách mi proudí podzim se svou zlatavě, možná až narudle, hřející krásou. Barvy se míhají před očima, já usedám sama k sobě a nalévám si sklenku, začíná noc...upřena k měsíci volám Tebe, pro nás... Nořím se do temnot, abych vyčistila duši svou, potápím se do vod kalných pro poslední kousek skládačky. Nepasuje...ani se nedivím. Sama sebe nemám čím překvapit, sama sebe nemám čím nadchnout.
Vše co jsem čekala- přišlo, vše co jsem opravdu chtěla- dostala jsem či si vybojovala, a vše co jsem nechtěla a neočekávala- zaskočilo mne a udeřilo pod pás, učinilo mne jinou, vše co mě jímalo- obdivovala jsem a vše k čemu jsem měla úctu- chovám ve svém srdci.
To krásné napíši na pergamen a spálím, aby mi to nikdo nikdy nevzal. To zlé zabalím do pavučin a havraních per a uložím do vědomí, tak hluboko, abych mohla jednou...
Jsem unavena... Co můžeš mi ještě nabídnout? Po čem bych měla toužit, za co se rvát, co milovat? Co ještě mám chtít?
Nic... za hromadou suti a kamení našla jsem holčičku - malou, co ironický úšklebek jí hraje kolem rtů, a zuby ostré tak, že lízátko si vždycky rozkouše. Svěrací kazajku měla nasazenou, neb tvář svou nehty rozryla do krve. Ona ví. Ona ví, to, co já tolikrát slyšet nechtěla, ona ví, to, kvůli čemu já tolikrát do uší prsty rvala, i cizí, abych je ohlušila. A sama házela jsem po holčičce sutˇ a kameny, a sama jí rvala tvář a sama brousila zuby do hran jedových.Nezbývá než pokleknout a zahledět se do očí barvu měnících dle nálady... do očí barvy jež zrovna drží stráž...
Co bude dál? Automatické činy, automatické odpovědi. Došly jsme až sem, vezmu tě do náručí a půjdem dál, dokud to neskončí. Samy..sam...sama ve svém šílenství, sama v dnech i nocích, sama v nicotě, sama v davu.
Pečlivě opráším zbytek citů a pocitů, a s velkou námahou, tou poslední, mrkáním urputným, vyženu ji - Slzu. Skleněnou a duhovou, vlhkou a balancující na hraně řas. Poslední pro Tebe. Chvíli ji nechám tančit a s lehkým povzdechem upustím ji k zemi.
Okamžik pravdy dokáže udeřit do kolen tak mocně až vyrazí dech. A i když při vědomí udržujem vůli ve stavu bdělém, nedá se spoléhat na pomíjivost radostí a zálib. Vše ztrácí významu a chuti, barvy blednou, tóny zdají se falešnými býti...uprostřed širé prázdnoty vidím stuhu, visí na ní moje zlomené srdce a já se usmívám. Stuhu ováži si kolem krku i se srdcem. Došla jsem klidu.
Kolena přitáhnu k bradě, usrknu z láhve zbytek, zadívám se tam, přes věže, zadívám se do lesů až pohled ztratí na významu, a usměji se. Poprvé bez masky, poprvé bez divadla, ano, díky teď a tady můžu být uprostřed své hlavy sama sebou. Právě jsem našla bezvýznamnost děje a zbývá tedy už jen závěť sepsat. Žili jsme rychle, rychle brali a rychle dávali, rychle zachvacovali a drancovali všeho, čeho se nám zachtělo a teď?
Jsme unavení a líní, čekáme na popud, který nepřichází, protože máloco nás dokáže ještě vytrhnout ze stavu unaveného letargického srdce. Organismus se právě vyčerpal, zbývá ještě záložní baterie a stav nouzové úspory, zakládající se na vypnutí kůry mozkové. Tedy....stanu se naposled bohyní tlačítka a, s pevně zavřenýma očima, stisknu OFF.