...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Leden 2010

Jediné oč žádám je pohlazení po vlasech...

15. ledna 2010 v 0:00 | Dae |  ...a co ještě, vodu z deště

Je to jako pohlazení víček, dotek harmonie v duši.
Touha prožívat ten okamžik znovu a znovu.
Chvíle, ve které nalezly mé oči spřízněnost s Tvou duší.
Užíváš a vychutnáváš si onu chvilku.
Víš, že je poslední.

"Můj život je jako pohozený kus papíru na ulici. Někdo ho zvedne, přečte si ho a protože nechápe význam slov, nechá ho plout vzduchem dál"…

V hlavě mi bloudí tolik myšlenek, tolik chtíčů, tolik bolesti. Chci umět létat, chci mít peří a vznést se. Dívat se na vše ostatní z ptačí perspektivy. Proč má duše dostala podobu člověka? Změní snad mé bytí na tomto světě něco? V tom milionu lhostejných lidí spěchajících po ulici za svým cílem? Je snad smysl mého života v tom, odejít odsud předčasně? Umět oddělit duši od slupky povrchnosti? Jen se nebát..
Proč jsou ty chvíle, kdy se mi zdá, že život nemůže být krásnější? Abych pak poznala, jak bolestivě chutná pád? Proč mi byla představena paní Radost, Láska, Štěstí? Jen proto, abych kropila svět slanými slzami? Abych svou kůži nenáviděla, své vlasy nesnášela a pohled do svých očí odsuzovala?
Proč svou duši musím ukrývat pod schránou barevnosti, bezstarostnosti a smíchu?
A proč jsou tyto city vlasně mnou jen hrané?
Dokáže mě snad pan Život alespoň na malý moment pochopit? Ukáže mi a nebo alespoň naznačí, jakým směrem se má moje prokletá duše vydat?
Pozoruji hvězdy a toužím se jich dotknout, pocítit tu jejich sílu. A přitom, kdybych na ně dosáhla byly by temné, studené a bez kousku světla. Copak je nikdo nechápe? Copak nikdo nevidí tu jejich prázdnotu, tu bolest? Je jich přes miliony a přesto je každá sama. Dáváme je do souhvězdí, tvoříme páry, ale co ony? Kdo mi poví, zda jsou opravdu šťastné? A podle čeho se to vůbec měří?
Jen potichu odsud odejdu, tak jako ony vyhasnu, ale život je přeci tak krásný! A co vzpomínky? Za kým poletí? Mají vůbec za kým letět? A co mé prsteny, kdo je roztaví?
Kdo dokáže vysvobodit duši? Kdo dokáže rozstříhat ostny paní růže vězící v mém srdci? Ty bolestivé hroty zakousávající se hlouběji a hlouběji do masa. Kdo dá tulákům jídlo a potěchu slabým? Kdo ukáže směr ve slepé ulici?

A tak toužím po světě, který nikdy nemůžu mít, toužím po tom, co je mi tak vzdálené, co je nekonečné, co je nedosažitelné. Mé sny mě opouštějí a má duše uvadá. Už z ní zbývá sotva slaboučká mlha.

Mohu čekat tiše a potají, kdo ji jednou odhalí?
Kdo jí dá zase ten správný celek?
Kdo poskládá puzzle do roviny?
Kdo ukáže východisko mezi bolestí a láskou, opuštěností a radostí?
Kdo mi ukáže sluncem zalitý tunel?
Kdo přijde a po vlasech mne pohladí?

Tak nějak nevím, co si počít...

10. ledna 2010 v 17:52 | Dae |  ...a co ještě, vodu z deště
_________________________________________________________________________________________

Sedím tu už pár hodin...
Nehýbu se, nemluvím a koukám se jen přímo před sebe, přemýšlím...
Koukám se na bílou zeď.
_________________________________________________________________________________________

Tak bílou jako narkotikum.
Tak hladkou, že ani kapka krve nebyla by hladší.
Tak vzdálenou, že v prostoru mezi mnou a jí by mohl existovat nový vesmír.
Tak blízkou, že se od ní odráží můj vlastní dech a tiše ševelí kolem mých uší.
_________________________________________________________________________________________

Čekám a nevím na co...
Přemýšlím a neví o čem...
Neustále hledím dopředu, ale myšlenky se už dávno ztratily hluboko ve spletité minulosti...
Oči hledí, i když není kam a srdce buší ač není pro koho...
Ne intenzita vznešených citů, ale jejich trvanlivost, činí lidi dobrými!
_________________________________________________________________________________________

V tiché, mrazivé, lednové noci hodiny odbíjejí půlnoc.
Celý dům už spí, až na mou zbloudilou duši, jež sedí v okně a pozoruje poletující vločky sněhu.
Jsou jako my...
Rodí se o samotě, samy se protloukají svým životem bojujíc o místo na chodníku,
kde také samy umírají ušlapány bezohledným davem.
_________________________________________________________________________________________

Vím, že nemá cenu brečet - vždyť to tak má být...
Ale i přesto slzy padají na rány a smíchané s rudou krví putují na podlahu,
kde s tichým plesknutím tvoří kaluže krve.
Poslední slzy, poslední úsměv...
_________________________________________________________________________________________

Princezny s dobrým srdcem již vymřely.
Zbyly pouze otrokyně vlastní nenávisti opojené rozkoší.
Seznam je plnější o další jméno a album se též rozrostlo.
Všichni se naučili pálit mosty, smutek však zůstal k mání a s ním i lidé pro zasmání.
_________________________________________________________________________________________
... snad se to změní, snad se změnim ...

. . . a voda kape . . . kap, kap, kap . . .

5. ledna 2010 v 0:03 | Dae |  ...a co ještě, vodu z deště
… Jak rudá je krev,
tak se drž a pojď
se mnou tančit,
tančit Valčík! …