...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Únor 2010

Tam, kde umřely i slzy ...

26. února 2010 v 19:13 | Dae |  A co víc, vše a nic
Sedím na kamenné zídce v tureckém sedu.
Sedím jako socha a pozorně sleduji jak čas utíká.
Lidé procházejí kolem mne, ale už na mně nepohlédnou. Srostla jsem se zdí. Tou starou mechem porostlou zdí. Čas všechno odvane, odfoukne pryč. Zbudou jen vzpomínky. Útržky vzpomínek. Vzpomínek na dětství, vzpomínek na smích, vzpomínek na lásku. Zbudou jen vzpomínky. Čas bude lékařem, ováže rány. Přilepí náplasti. Čas se nezmění. Po tisících let i pak bude vanout. Odfoukávat životy jako sněhové vločky. A ty se budou rozpouštět v záři slunce. Zbude jen vzpomínka na roky života. Ta bude žít v ostatních a z těch zbyde vzpomínka. Nakonec zapomenou kdo seděl na zídce porostlé mechem v tureckém sedu a sledoval jak plyne čas. Nakonec už tam sedět nebudu...
Sedím na chodníku pod oknem, o kterém nevím komu patří a poslouchám. Line se z něj hudba, hra na klavír. Sedím opřená o stěnu a zavírám oči. A pak slyším melodii, tak krásnou, že se i srdce ustrne. Poslouchám, dokud mi nezačne být zima. Otevřu oči a na obloze jsou už tmavé mraky a stíny přebírají vládu nad světem. Zvednu se ze země. Jdu pryč a melodie mi zní v hlavě...
Další den jdu kolem okna, ale nikdo nehraje a tak jdu dál. Procházím se městem, parkem, bezcílně bloumám po okolí až dojdu ke kostelu. Tam si sednu na silnou kamennou zídku a sleduji čas.
Začal vát vítr a barevné listí padá ze stromů. Poletuje ulicemi. Pár listů spadlo i na mě. Nechám je tam. Lidí kolem mě chodí stále méně. Do tváře mi svítí slabé paprsky večerního slunce s červeným nádechem.
...
Zrcadlo?
Nevidím sebe,
vidím snad někoho cizího?
Cizí holku...
Je snad o pár roků starší,
zdá se být rozumná.
To podle očí..!
Ale ty oči...
Stojí tam bez usměvu,
vlasy sepnuté sponkou,
na sobě černou sukni
a...
a svetr.
Určitě není její,
nehodí se k ní,
ale určitě ho má ráda!
Vypadá jakoby k ní přirostlý,
jak na stromě listy.
Je smutná..
v očích hvězdičky,
matný hvězdičky bez naděje,
kterou snad před lety ztratila.
Léta zkušeností, pochopení
a toho co ji naučil...
V očích zrada?
Snad od někoho blízkého?
Někoho milovaného? Někoho, za koho stojí plakat?
Plakat až do samého rána? Plakat a nezastavit se?
Tolik otázek, na žádnou neznám odpověď.
.......
Plácám tu o sobě... a najednou... odraz zmizel...
zbyl jen stín... pouhý stín... smutný stín...
Pláčeš?
Pláču?
Ptám se jak malé děcko.
Snažila jsem se vše změnit, ale už to nešlo.
V hlavě mi zůstaly jen vzpomínky.
A zrcadlo spadlo.
...
Postavím se na zídce a jdu po ní. Kolem jsou vysázené javory. Najednou vidím černé desky, ze kterých vypadaly papíry, rozhozeně ležící na zemi. Někdo je tam upustil. Seskočím ze zídky a zvědavě se k nim sehnu. Jsou to noty.
Dny míjí jeden za druhým. Bezcílně bloumám ulicemi. Život se zdá prázdný. Slunce už dávno ochladlo. Sněhové vločky padají z nebe. Můžu slyšet, jak dopadají na chodníky, ale co slyšet nemůžu je ta kouzelná hra na klavír. Stále ne ni myslím.
Kam se poděla? Kdo to tam hrál? A hrál tam vůbec někdo? Nebo si se mnou, už zase, hrál můj mozek nějakou zvrhlou hru?
A roky míjejí jeden za druhým. Stojím na útesu a koukám na zpěněné moře kdesi pode mnou. Jen roztáhnout křídla a letět. A pak jsem je uslyšela znovu. Ty krásné tóny klavíru. Znějí zpoza obzoru. Vábí mě k sobě. Krůček za krůčkem blíž k okraji. Chce se mi letět. Tu hudbu chci slyšet,až budu umírat...
Sedím na kamenné zídce v tureckém sedu. Sedím jako socha a pozorně sleduji jak čas utíká. Lidé procházejí kolem mne a dívají se skrze mne. Něco známého jim na tom místě chybí. Ani nevědí co.
A tak tam sedím a sleduji mne míjející životy každý den.
Životy, které stejně jako vločky, na jaře tají, tak jako já...

Ticho a nic se spolu vydaly spasit svět.

11. února 2010 v 3:30 | Dae |  ...a co ještě, vodu z deště

Čas mi dnes přijde nekonečný.
Minuty polykají vteřiny a hodiny přešlapují v časoprostoru a neví, co si počít dál.
Propadla jsem se do tmy.
Do černé díry bez ničeho.
Do šílenství.

Realita se honí s bláznovstvím.
Všude cinkají rolničky šašků a mně se chce plakat.
Nějak cítím, že dnes přijde pokořený čas a změní svoji tvář.
Už nebude nekonečný.
Je mi zima.

Ticho a nic se spolu vydaly spasit svět.
A nikde lítost, jen v hlíně zašlapaná naděje.
Myšlenky si s mozkem hrají na schovávanou.
Hlavou mi řve ticho.

V tom prostoru ničeho hledám sebe a čest.
Možná i hrdost, která se mnou prošla svět.
Ležím spoutaná myšlenkami ve své minulosti a hledám svoji krabičku v srdci, abych si mohla půjčit zpět svou hrdost a pýchu.
Modlím se do temnoty a slyším, jak se chechtají vrány.

Padám do tmy.
Ležím na posteli.
Přimrzlá k svitu žárovky.
Proud světla ruší můra.
Šelest křídel duní světem.
Duní a praská jako duní a praská mé srdce.
Mé já.
Mé vše.

Uhrančena ladnými pohyby.
Sic hýbat se nemůžu.
Sama ležím ve tmě.
Ve tmě svého života.
Ve tmě všeho života.

Dračí křídla se pohybují po stěně, aniž by se jí dotkly.
Černé na bílém.
Oči těkají.
Rty se usmívají.
Pak se zhasne.
Drak zmizí, můra zmizí, kouzlo zmizí.
Oči stále svítí.
Úsměv strnul.
Zhasíná světlo, zhasínají oči, zhasíná duše, zhasíná život.

První paprsky slunce dopadají na zem.
První světlo vyhání nevyspalou sestřičku.
První pláč se ozývá za dveřmi.
Začíná nový den.
Něco usedlo na víčka.
Oči se pomalu otevřou. Nemrknou.
"Klepy klep!!!"
Dveře se otevřou. Nedoklapnou.
Podlaha sténá.
Blíž...
Blíž...
"Á, otevřeme ústa..."
.-.-.-.-.-.-.-.

Nahoru, dolů - stoupá, klesá - přibližuje se a mizí.
Sinusoida žití.
A podlaha sténá.
Znova...
Znova...
"Prásk"
Jen postel, žárovka, okno, světlo...
Můra nikde, drak nikde...

Oči se zavírají.
Tma.
Oči se otevírají.
Světlo.
...
Tma.
Světlo.
...
Tma.
Tma.
Divadelní představení bez herců a kulis končí.
Zvuky, žádné zvuky.

"Bim - bam... Bim - bam... Bim - bam... Bim - bam... Bim - bam... Bim - bam... Bim - bam..."

Pohřební zvony odbíjí sedmou večerní!

Člověk umírá.
Nečinný, přihlížejíc svému zániku.
Občas přilétne rozptýlení.
Něco co dělá život životem.
Láska, nenávist, lhostejnost...cit.
.................

Porcelánové panenky nepláčou ...

7. února 2010 v 20:44 | Dae |  Povídky a úvahy
Místnost zaplavilo ticho.
Jako vždy.
Neprostupně děsivé ticho.
Odráželo se od každé ze čtyř stěn. Nejdříve o jednu, pak o druhou, o tu protější, o tu vedlejší a zase od začátku.
Stále dokola a dokola.
K zbláznění.

Pokud by každý náraz tohoto ticha vydával třeba nějaký něžný zvuk, dalo by se zaslechnout tichounké: "Cink!"
"Cink!" ozvalo se odněkud. Pravděpodobně to byl náraz prázdného ticha, které toužilo po vysvobození z nekonečnosti vlastní hluchoty.
"Cink!" zachvěla se nabělená stěna poblíž okna. Všichni to mohli slyšet. Nikdo však neposlouchal. Lidé neposlouchají, co by poslouchat měli. To je normální.
"Cink-cink!" zaznělo náhle zvláštně. Bylo to jiné. Úplně jiné. Plné nekonečné bolesti a zbědované naděje. Už totiž dávno pohasla.
Tentokrát ticho narazilo na něco jiného, než byla stěna. Děsivé ticho nyní děsilo samo sebe. Poznalo, že je zle. Nastává konec. A na každém konci je smrt a zkáza.
"Mé drahé přítelkyně," a ticho umřelo. V místnosti se ozval něčí hlas...
Dívka, která ze úst vypustila tento něžně vražedný zvuk, jenž ukolébával všechno v okolí ke klidnému, věčnému spánku, přisedla na zem ke svým přítelkyním.
"Cink!" rozeznělo se místností nově narozené ticho. Bylo nezkušené, nevědělo ještě, co ho čeká. Kdyby vědělo, toužilo by se narodit jinde, než-li právě zde.
"Nepřerušujte mne, můj drahý!" reagovala dívka na ticho.
"Cink!" dostalo se jí odezvy.
"No proto…" pousmála se a pohlédla na své přítelkyně, které seděly v kroužku a ona mezi nimi.
"Kde jsme skončily, mí drazí?" tázala se dívka a přejela svým zrakem všechny přítomné.
"Cink!"
"Ó, zajisté… povím vám pohádku… jak to vždy začíná?" zaváhala, ale hned si vzpomněla:
"Už vím… Bylo nebylo…
Nepamatuji si kdy, ani kde se příběh odehrál. To však není podstatné. Ale jako ve správné pohádce, nacházelo se toto místo za devatero horami a devatero řekami… možná jich bylo víc. Kdo ví. Nespočítala jsem je.
Potkala jsem tam v těch dalekých zemích chlapce a ten mi vyprávěl svůj sen.
Zde je tedy svědectví o posledním jeho dni.

"Hledím nepřítomně do stropu pokoje, ve kterém je jen postel a zasmušilé ticho. Ležím uprostřed něj na té posteli s veselými motivy, ale nikdo se nesměje. Ticho jako by se valilo ze stěn dolu, dolu do nicoty duše. Otočím se na bok a nepřítomně koukám do stěny, bílé a hladké. Oči se zavírají a ticho se mění v ozvěny vzpomínek. Běhají mi před očima, jako film v prázdném černobílém kině. Každý záběr je krásný, ale vždy je ta krása poskvrněna mnou. Jak děj běží, uvědomuji si, že tohle se nemělo nikdy stát. Film začíná být čím dál tím víc ohyzdný. Stává se z něj horor, noční můra. Veselý horor. Když rozpor začíná být už nesnesitelný, uvědomuji si, že tohle už nejsou vzpomínky, ale realita. Realita bez pozlátka z laciných nadějí. Skutečnost naprosto pravdivá, bez lidských citů a problémů. Ohromen se dívám na sebe sama tak, jak se neznám. Snímky běží rychleji a rychleji…
Jsem opět vzhůru. Zase bílá hladká stěna. Usínám znovu, obrácen na druhý bok. Divadlo, temná opona se zvedá a na mě hledí zrůda. Zvláštní, někoho mi připomíná. Vypadá starý, strašně starý a jizvy minulosti se nemilosrdně zařezávají do jeho čela. Z pod několika předčasně zešedlých vlasů na mě civí zakalené zelené oči. Vypadají naprosto nepřítomně, ale přesto mě bodají jak kopí. Na sobě má hadry, kdysi celkem kvalitní oblečení. Hrbatý, zmrzačený celoživotním mučením. Náhle se zornice roztáhnou děsem a z jeho hrdla se vydere výkřik. Jekot neslučitelný s lidstvím. Jekot stokrát horší než vytí psa, který umírá pomalou a bolestivou smrtí. Z jeho vráskami zbrázděného čela vyraší ledový pot. Pomalu se otáčí. Teprve teď je vidět příčina jeho zvláštního strachu. Zvláštní se jeví až teď, protože za ním stojí dívka. Krásná, v bílých šatech oděná. Hledí na něj laskavě, pohled, který utiší i nářek umírajícího člověka. V naprostém tichu se zdá zrychlený tlukot srdce toho tvora jak bušení bubnů, někde v dáli ještě doznívá ozvěna jeho řevu. Kreatura udělá dva malé krůčky směrem k dívce a s každým z nich je spojeno zrychlení tlukotu srdce. Dívka znejistěla, ale usmívá se dál. Je krásná, výraz anděl nevystihuje ani z poloviny to, co je. Ona také není člověkem, jak by mohlo být něco takového člověkem? Ve ztemnělé atmosféře svítí nádhera té dívky na sedadla prožraná moly a ztuchlé závěsy a činí z nich přepychový nábytek. Udělal další krok. Neznatelně se třese, vrásky se prohlubují, před očima stárne o další roky, tlukot přechází v bušení, bušení duše na tělo zevnitř. Veškerou sílu dává do dalšího kroku. Udělal. Bušení je už tak rychlé, že splývá v jednotný zvuk. Zvuk, ve kterém je cítit naděje na vysvobození z bouře bolestí. S tímto krokem dívka odvrátí své jasné oči a odchází zanechávaje tu ubohost samu. Netvor se na mě podívá, pomalu. Vidím nenávist, velkou nenávist vůči mně, ale zároveň prosbu, žádost o vysvobození. Zornice se rozšíří a v nezaznamenatelném okamžiku mě bolest přikove ke křeslu. Bolest vzpomínek toho tvora. Okamžik prohlédnutí, jsem to JÁ! Řve, ječí, ale ústa má zavřená. To jeho srdce. Náhle je ticho, ozvěna řevu je pozvolna vstřebávána závěsy, opět ticho jako v hrobě, zaostřím na scénu a nevidím ho. Vidím ale zkrvavené závěsy, celá scéna je rudá krví. Je všude, kape z každého cípu látky, krev nevinného, ale přece umučeného. Cítím železitý pach typický právě pro krev, sám promočen v rudém zoufalství. Zděšen hledím na tu scénu, když se rozsvítí světla a objeví se uklízeč. S povzdychnutím začne uklízet a hvízdá si. Podívá se do mé vyděšené tváře s předstíraným údivem a nepoznatelnou mimikou mi naznačí, že představení skončilo a on má práci, každodenní rutinu.
Kruté kino minulosti, vzpomínek uložených v hlavě, jen čekajících na analyzování. A ještě krutější divadlo duše, které dává lidem čistou pravdu, osud nezměnitelný. Opět ležím, na zádech v posteli s veselými motivy, ale nikdo se nesměje.
Z žil uniká život, stejně jako moudrost uniká z lidstva. Usínám s vědomím, že jsem sám sobě ušetřil bolest a zklamání."

…zazvonil zvonec a pohádky je konec." těmito slovy zakončila dívka své vyprávění. Pohlédla na své přítelkyně a ozvalo se další dlouho neslyšené: "Cink!"
Seděla tu stejná jako tam za kopci, když chlapec umíral. Jen je nyní v jiném čase a na jiném místě.
Ozvalo se tiché zaklepání, které způsobilo smrt dalšího ticha, které už si pomalu zvykalo na toto prostředí. Do místnosti vstoupila starší dáma s vrásčitým a pobledlým obličejem, na němž uchovávala smutný výraz.
"Jak se máte, má drahá," pozdravila dívka.
Opět se narodilo nové ticho. Už tisící na tomto místě.
Žena natáhla ruku směrem k dívce. Byla v ní porcelánová panenka.
Položila panenku na zem, naposledy se ohlédla a pro teď navždy odešla.
"Cink!" tichounké ticho se rozhodlo přestat mlčet.
Dívka přiklekla k panence, vzala ji do dlaní a pohladila její sametově hebké vlásky.

"Vítejte, má drahá přítelkyně." pozdravila ji. "Kde jste byla tak dlouho?" pronesla, jako by ji už znala. Posadila ji do kruhu k ostatním panenkám. Pohlédla do porcelánových tvářiček svých přítelkyň a pronesla: "Povím vám pohádku…"



Bordelář trpaslík

2. února 2010 v 10:24 | Dae a Marťa |  Povídky a úvahy
Mno, nudily jsme se na hodině anglického jazyka, suplovaného ženou od compů a s možností přístupu na net, divte se nám.

Byl jednou jeden malý trpaslík ...
Bydlel v malé, schátralé, ale útulné komůrce. Stěny byly pokryté nánosy pavučin a obrázky byly pod tak silnou vrstvou prachu, že nebylo ani poznat, co je na nich vyobrazeno.
Měl tam sice dost bordel, ale i tak mu tam bylo velice dobře, neboť to byl strááášný "nepořádník".
Jednoho dne se na jeho starých, oprýskaných a dávno nenalakovaných dveřích ozvalo zaklepání.
"Kdo tam je?"zeptal se bordelář.
"Nikdo!"
To není možné, pomyslel si trpaslík, někdo tam přeci být musí. Dvěře přeci sami od sebe neklepou a nemluví. A tak se šel podívat, cože se to venku děje.
S velkým vrzáním a značným praskánim (po urputném boji) dveře otevřel. Slyšel cosi jako sténání, či tiché nadávání.
"Je tu někdo?"
Ale za dveřmi nikdo ... Jen tma a zima. Vločky se pomalu a tiše snášeli k zemi a bezhlesně umíraly roztáté na chodníku.
Trpaslík se otočil a chtěl zajít zpět do tepla, ale dveře se z ničeho nic zabouchly. Už nezkuhraly, už nepraskaly, už nevrzaly. Tiše před ním stály zabouchnuté a vzdorovitě na něj hleděly!
Dveře se na mě přeci nemohou dívat, blesklo trpaslíkovi hlavou.
Při této jeho myšlence zaslechl ševelivý smích. Klika cvakla. Dveře klaply.
Ve struktuře dřeva se objevila rytá linka, neustále se prohlubovala, protahovala a klikatila všemi směry, až nakonec, v této změti kliček a uzlíků, trpaslík spatřil nápis.
"Ukliď a zprav dveře!!!"
Spadla mu čelist....
Nemohl uvěřit, že komůrka prostřednictvím dveří, jemu, majiteli domu, říká co má dělat! Vždyť jsou to jen věci, ne živé bytosti, které by měli duši. Asi se ale spletl.
Komůrka toho už měla dost. Byla to přeci jen postarší dáma a na stará kolena si nechtěla uhnat astma! Mno a dveře, takových let věrné služby a jaká vděk? Žádný! Jen oprýskaný lak a nepromazané staré panty. Taky už to nebyl mladík a zasloužil si alespoň nějakou úctu a pochopení!
A tak si jednoho dne řekli "Dost už! To hle dál snášet nebudeme!" ...
Dveře se zabouchly.
Komůrka promluvila.
Trpaslík zkoprněl.
"Vrahu!"
"Mno dovol! To jsou trochu moc silná slova, ne?" vztekal se trpaslík a začal poskakovat po chodbě kolem dveří.
_____________________________________________________________________________


pokračování příště ........

A tak dál kráčím polem padlých ...

1. února 2010 v 4:02 | Dae |  A co víc, vše a nic
Nikdy jsem nechtěla ublížit. A teď. Teď jsem já ta zlá. Tohle jsem nikdy nechtěla. Nikdy!
Zapomeň… Prosím odpusť, že nemiluji.
Odpusť…..
Snad jednou vyblednou vzpomínky a zbude jen jakési prázdné nic. Zničená a opuštěná místnost nevědomí.
Auta už se zase topí v závějích. A já sním o něčem, co nikdy nebudu mít.
Je to tak zlé… Nevědomí… Zoufalá situace. Ptáci jen krouží po obloze a loví mušky, snažíc se vyhnout zlým slovům a pohledům. Kočka líně vrní na zápraží. Zase ji nechali venku samotnou…
Je mi to líto, ale nic s tím neudělám. Ne já a ne teď. Vlastně, už nikdy…
Promiň.
Sníh roztaje, namísto něj sněženky se objeví. Možná, že za pár let bude všechno jinak…
Doufám v lepší, ale vím, že to je jen další z nesplněných snů. Přesto doufám dál a vyčítám si každý pohled do Tvých očí. Vyčítám si Tvou lásku.
Jen další prohra na bitevním poli. Pochop. Ale jak by si mohl, když se nechápu ani já sama?
Otevřu oči, a přesto nevidím - proto raději jen sním. Tolik obrazů a míst, jež mohu navštívit a vytvořit si tak vlastní utopii. Ten vzdálený svět, který nikdy nebude.
Nikdo není nikdy ničím.
Zase se setmí a hvězdy vyjdou, stromy půjdou spát. Snad do země zapomnění a zázraků - do země, která mi už pomalu zavírá dveře. Je stále těžší a těžší je otevřít a na chvíli zapomenout. Sny už nejsou takové, jaké bývaly. Tíží mě.
Nejsem tak lehká - už nedokážu létat. Jen se brodím bahnem, na dně oceánu, posetém padlými a zlomenými srdci. Chtěla bych vzlétnout - aby vše bylo jako dřív, ale něco mě pořád drží a táhne ke dnu. Pozvednu ruce v tiché prosbě - která nebude nikdy vyslyšena.To vím.
Dokáži jen tak odejít? A zapomenout? Beze snění? Ne… snů se nevzdám a tak raději pokračuji v brodění se snem za víčky - raději bolest nežli zapomnění beze snů.
Avšak i ty mne pomalu zrazují…

Být uzavřena v temnu, kde všude kol jsou jen slizscí hadi s ostrými jazyky plivající oheň. Natahuješ ruce do prázdna, utíkáš před nimi, přeskakuješ kdysi živé bytosti... Všechny nesou Tvoji tvář zkřivenou grymasou úzkostného smutku...
Křičíš. Křičíš, co Ti síly stačí, div neprasknou Tvé plíce. Avšak zvuk žádný. Neslyšíš nic a Nikdo neslyší Tebe...
Bože! Ticho se odráží od stěn Nicoty a drásá Ti Tvé smysly, přestože jej slyšet nemůžeš. Násobí se... až z něj najednou vyvstane ponejprv tichý šepot pak následován výkřiky... Žalostné, zmírající, zmučené výkřiky mladých pannen a hrubé vzlyky padlých a zhrzených mužů.
Všichni volají Tvé jméno... Potřebují slyšet odpověď, ale Ty nemůžeš, nemůžeš jim nic říct. Křičíš jen myšlenkami křižujícími v Tvé hlavě: Ať odejdou, ať jdou pryč.. prosím!! ..
... A tak končíš v panice a zmatku se slzami tekoucími po tvářích vydávajíc němé vzlyky. Sedíš v koutě ničeho a snažíš se schovat pod závojem z Tvých rukou. Vítej v mé noční můře, vítej v mé skutečnosti...

Tichá, krásná, ale smutná melodie. Ano, tak bych to popsala. Melodie vycházející z tvé píšťalky. Nebo spíš z té, kterou jsi mi daroval. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Bylo krásné, letní odpoledne. Byla jsem u vás na prázdninách. Leželi jsme na louce a koukali na těch pár bílých mráčků, které bloudily oblohou. Foukal lehký vánek a nedaleko byl slyšet šum potoka. Chtěl jsi, ať jdu s tebou k tomu potoku. Pořád jsi říkal, že je tam schovaný poklad. Nikdy jsem ti to nevěřila, smála jsem se ti a ty jsi se červenal. Až o pár dní později jsem pochopila, že si měl pravdu. Porozuměla jsem tomu tvému pokladu. Šla jsme si k tomu potoku sednout, byl už skoro večer. Slunce pomalu zapadalo a jeho paprsky se odrážely od hladiny. Bylo to okouzlující. Pár minut, ale tak krásných. Viděla jsem v tom potoku tvůj poklad, tu nádheru, kterou potok ukrýval. Najednou jsi byl za mnou. Polekala jsem se. Do teď nevím, jak ses tam objevil, ale na tom nesejde. Usmíval ses, byl jsi šťastný, na ten tvůj pohled se nedá zapomenout. Vzal jsi mou dlaň a položil jsi do ní píšťalku. Už jsem ji někdy viděla, ale v tu chvíli jsem si nedokázala vzpomenout, kde. Teď už to vím. Hrál jsi na ni, vždycky když jsi byl smutný. Do té melodie jsi ukryl všechnu svou bolest. Teď ji mám já, pokouším se zahrát přesně tu melodii, cos hrál. Nejde mi to, pokaždé je ta má jiná. Možná proto, že v tvé melodii byl kus tebe a v té mé je kus mne. Ale jednou, až naše melodie bude stejná, budu ti rozumět.

Uprostřed lesa zamotaná v pavučinách nadějí a lží, s papírovým drakem utíkám pryč. Pryč před odrazy v zrcadle, pryč před Tvýma očima. Proč mě nenechají být? Stejně jako lidi v kápích, co mě budí ze snů. A jeden temný princ. Vzpomínky jsou i v kaluži vody a vysmívají se mi do očí.
Nesu si květiny na hrob, který nikde není, a přesto je vložím do svých dlaní a zavřu rakev.
A Ty stojíš nad mým osudem a usmíváš se, nikdy jsem nezjistila proč, nechtěla jsem to vědět.
Z bolesti apatie, z apatie zoufalství, ze zoufalství pravda.
A slzy, slzy všude kolem. Nikdo se jich neptá, jestli se chtějí zrodit, nikdo se jich neptá, jestli chtějí zemřít. Kroužím kolem nich jak sup a čekám na další mrtvoly utopené v moři.
Obmotaná mlhou pobíhám po kmenech a směju se, tak šílená, jak jen umím být.
Temnota získává nový význam, zvlášť, když je všude slunečno...