...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Březen 2010

Tak já se loučím ...

27. března 2010 v 4:05 | Dae |  A co víc, vše a nic
§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§

Se slzou na víčku
tvářím se vesele.
Jediný, poslední, můj, tvůj, náš...
Počkej na mne chviličku
na okraji postele.
Ja vrátím se ti, vždyť mne znáš...

Hořím,mrznu..chce se mi brečet, chce se mi smát. Nevim! Vždyť sama se v sobě nevyznám...
Vrátit minulost, ztratit budoucnost... Vrátit? Všechno bych chtěla vrátit... Tebe, úsměv, srdce.
Ten pocit, že jsem celá a né roztříštěná na kusy ledu. Moje tělo... jen schránka na zbytky srdce.

Příjde mi, jako by velký kus mně, mojí naděje a toho v co jsem věřila, odpadl k zemi a vzplál v krvavě rudých plamenech. Možná to tak je, když vás někdo, komu věříte celý život, zradí a vy už mu nemůžete, nesmíte věřit. Ani ne tak pro to, že by to zakazovali zákony nebo snad někdo jiný, ne proto ne, je to proto, že si to musíte zakázat sami.

Ten pocit ve mne hlodá, cítím se zmateně, jako bych stála v kulaté bílé místnosti se zamčenýmy dveřmi, nevěděla bych, kam se mám obrátit, jedna stěna by mne posílala k druhé a o žádnou z nich bych se nemohla opřit, svézt po ní svá záda a na chvíli se u ní posadit. Nemohla bych, protože v tu chvíli by se pode mnou zbortila, nebo že by ne?
Ne, vyčkávala by až v jejím bělostném obětí usnu, potom by mne odhodila a sesypala by se na mne, její trosky by mne zavalili a já bych se nemohla ani hnout, stísněný pocit kolem plic by se rozšiřoval a dával o sobě stále víc a víc vědět a její kamenná náruč by se nehýbala, všechny sliby by se na mě sesypaly a držely by mne pod tou hromadou bělosti a to dokud by se kámen nezabarvil do ruda.

Ležím. A všechno je tak daleko...
Nejbližší společnicí mi je noc. Jen temný hustozávoj ticha. Obrovská spousta plíživé tmy.
Šedo... Napravo, nalevo, nade mnou, ve mně.
Šedo a Nic.
Šedo místo spektra mých nekončících barevných iluzí. Zčernalé nic mi koluje v žilách. Líně a neduživě.
S vědomím, že už se mi nerozklepou kolena, nerozbuší srdce, že už se neusměji.
Že už asi neumím ani poznat, jestli mě v očích pálí pověstně nesnesitelná lehkost bytí nebo obyčejné, beznadějnem vymačkané, slzy.

Vím že se rozkládám zaživa, s hlavou tak ztěžklou šířícím se prázdnem, chutí myslet na zamčené dveře, rozervané peřiny, špinavé kachličky a studené zdi. Na beton, hlínu a prach.
Protože všechno je tak daleko a já už necítím vůbec, ale vůbec nic. Jen slabou touhu nebýt. Nebýt...

Jsem nicotným lístkem na stromu života... Jsem lístkem, jenž se otřásne s každým pohybem větví... Lístkem, který celý svůj život dokáže vtěsnat do jednoho jediného roku, během něhož postupně slábne a opadá. Mění barvu, ztrácí sílu a přijímá neduživou podobu, se kterou uléhá na věčné časy do útrob své stvořitelky země...
Stejně jako lístek, spadla jsem. Letěla jsem neuvěřitelně dlouho a to co mě bolelo nejvíc, to nebyl ani dopad, ani moje smrt, ani ten dlouhý let, byl to prázdný pocit v mém srdci…

A proto sbohem
vy co jste přežili
vy co žijete

§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§

Bude se mi stýskat po mém podkrovním pokojíčku, po popsaných a polepených zdech, po každodenní ranní ráně do hlavy, po pádech ze schodů, po zlámaných žebrech, po nesoukromí ... ale hlavně po vůni vzpomínek. Neb vše si mohu vzít s sebou, ale ta vůně zůstane tady.

... tak nechávám je odejít ze svého srdce.

14. března 2010 v 19:02 | Dae |  A co víc, vše a nic
Podívejte se přes rameno do zapomění a vzpomeňte na svou minulost ... Tolik všeho a dohromady nic. Tomu se říká ŽIVOT.
________________________________________________________________________________

"Podívej, padá hvězda," zašeptal jí do ucha a ukázal k nebi.
Dívka, která seděla vedle něho zvedla oči a užasle sledovala, jak se rychle snáší k zemi. Chvíli před tím, než hvězda dopadla, zavřela oči a v duchu si zašeptala své přání. Když oči otevřela a pootočila hlavu, aby se podívala vedle sebe, zjistila, že se na ni dívá očima tak plnýma lásky a něhy, že by jí slzy byly schopné vhrknout do očí, kdyby rychle nezamrkala, aby je zahnala.
"Copak se děje?" Zašeptal něžně a přitom jí jemně pohladil po tváři. Vypadala najednou tak smutně, že mu málem naskočila husí kůže.
"Bojím se, že tohle jednou skončí. Že se jednou probudím a zjistím, že jsi byl jen dlouhý a nádherný sen," zamumlala tiše. Opravdu se toho bála. Bála se toho víc než čehokoliv jiného. Položila by za něj vlastní život. Znamenal pro ni víc než ten nicotný život, ve kterém si neprožila nic hezkého. Až teď poznala, co to slovo znamená.
Položil jí ruku kolem ramen a něžně jí k sobě přivinul. Jako kdyby byla křehká květinka, co se může jediným špatným pohybem rozbít. Jediný chybný tah a mohly by jí opadat okvětní lístky.
"Nemusíš mít strach. Jsem skutečný. Copak tomu nevěříš? Vždyť je nám spolu tak krásně, že to snad nemůže být sen, nemyslíš?" Jeho horký dech ji pohladil po tváři a ona se roztřásla. Ne zimou, ale tím dokonalým okamžikem, který nemohlo nic zkazit.
Ovinula mu ruce kolem krku a stoupla si na špičky, aby ho políbila na čelo.
"Máš pravdu, tohle nemůže být sen." přitakala jemně.
Chtěl ji políbit, ale ona najednou uhnula. Spustila ruce z jeho krku a sklonila hlavu na stranu.
"Ty se bojíš?" Zeptal se potichu.
Přikývla. Měla strach, že mu ublížila.
"Proč máš strach? Já ti nechci ublížit." ujišťoval ji.
________________________________________________________________________________

Prošla jsem celý svět. Hledala tě všude kolem sebe - v květinách, stromech a v zapadajícím slunci.
A přitom, stačilo jen upřít pohled k nebi. Zadívat se do černých mračen a najít tam modř.
Najít tam bezpečí, které jsi mi vždy poskytoval.
Najít tam náruč, v které bych se schoulila.

A náhle si stál vedle mě. Jako by jsi mě tu nikdy nenechal. Neopustil mě. Neodešel a nelhal o tom, že ti nic není. Vtiskl jsi mi polibek do vlasů a mně bylo jedno, že na tebe mám vztek.
Zhluboka jsem se nadechla a bála se vydechnout, jako by ses mi s tím výdechem měl rozplynout.

"Pojedem někam daleko"
"Jo, třeba do Ameriky a nebo Skandinávie"

Lehla jsem si na postel a dívala se do stropu. Cítila tě vedle sebe. Položila ti ruku na tvář.
Byl jsi tam. Se mnou. Měla jsem tě jen pro sebe.
Vím, že zmizíš. Možná, když zavřu oči a nebo se jen na malý okamžik otočím.
Prostě tam už nebudeš.
________________________________________________________________________________

"Co se děje?" zeptala se a měla při té otázce obrovský strach.
" Mělo by se něco dít?" otočil se k ní a ona si všimla, jak neskutečně smutné má oči. Ležel na podlaze. Držel si dlaněmi čelo tak, že lokty směřovaly vzhůru. Důvěrně to gesto znala, bylo pro ni typické ve chvílích naprosté bezmoci. Teď patřilo jemu. Stejně jako ona.
Upřeně se dívali jeden druhému do očí…

/Jsou chvíle, kdy netuším, co si myslíš. Ztrácím se v tobě a nevím, kým ses stal. I přes to tě hledám dál. A hledat nepřestanu... /

Klečela vedle něj a připadala si, jako by se náhle ocitla na kraji útesu.
Sklonila hlavu. "Nedokážu se na tebe zlobit." Šeptala pokládajíc se mu tváří na hrudník.
Objal ji. Chvíli jen leželi. Netušila, kdo z nich cítí větší bolest.
Náhle ji odsunul vedle sebe a vstal. Zachvěla se. Došel až ke dveřím. Zastavil se.
Jednou z věcí, kterou mohl udělat, bylo zavřít je za sebou a navždy tím uzavřít lásku, přátelství a přemíru něhy, kterou si vzájemně dali. Na malý okamžik zaváhal. Cítila na sobě jeho kroky.
V tu chvíli, kdy zhasnul světlo a sklonil se k ní, se rozplakala. Neodešel.
________________________________________________________________________________

Věděla jsem to! Jen smutek a pláč! Měla jsem Tě nechat být! Měla jsem se smířit s tím, že to prostě nejde… že to nefunguje. Tak moc pro mě znamenáš… A teď moje srdce pohltila bolest… Zase jdeme stejnou cestou, ale každý jinam… Je to znovu rozcestí? Pokud se znovu sejdeme, mám být šťastná? Jednou jsem řekla, že bych umřela pro okamžik s tebou… stále to platí.
Ale to co cítím, je horší než smrt… Proč to musí tak bolet?! Proč to vůbec tak dopadlo??? Myslela jsem…

Nevím, kde je chyba… Jediné co vím je, že mi s tebou bylo báječně… Lidé mi dokonce začali říkat, že vypadám šťastně… že se usmívám… jak jsem jim měla říct, že je to tvoje zásluha? A když se mě zeptají teď?

Budu Tě milovat… Budu čekat… Budu si přát, aby se to stalo znovu… A až se to stane… Budu se bát okamžiku, kdy to zase skončí…
Věděla jsem, že když ti řeknu, že Tě Miluju, tak to skončí.
Věděla jsem, že kdybych to řekla někomu jinému, byla by to lež…
________________________________________________________________________________

Oči plné slz co nešli zastavit. Měla pocit, že všechno kolem ní je jen sen, že se jí to musí jen zdát. Jen další noční můra, co se jí každý den k ránu zdá, když chodí spát. Jenže z tohoto snu se jen tak neprobere. A vlastně ani nemůže.
________________________________________________________________________________

Všechno je relativní.
Narodíš se, a když začneš rozumět, co ostatní říkají, dovíš se, že někde před Tebou, v procházejících dnech, na Tebe čeká smrt.
Přichází doba učení se novým věcem, písmenkům, číslům.
Potkáváš se s lidma.
Některé dny Ti budou připadat dlouhé, budou se dlouze vléct.
Dospěješ, budou Ti tvrdit, že musíš pracovat, musíš tohle a taky tamto.
Pravda je, že Ti lžou, nebot´ si myslí, že jsi jako oni.
Ty ale nejsi.
Protože kdybys byl, choval by ses jako oni.
Ale ty se tak nechováš.
Pomalu si budeš uvědomovat sám sebe.
Běž pomalu po cestě, kterou Ti život ukáže.
Jen ta je totiž tou správnou pro Tebe.
Dělej jen to, z čeho budeš mít dobrý pocit.
Na všechno příjdeš.
At´ Tvá cesta povede kamkoliv, přeji Ti na ni... hodně štěstí.
________________________________________________________________________________


Snová příšerka z bažin zapomění je zmatená...

9. března 2010 v 21:19 | Dae |  Povídky a úvahy

Potkala jsem smutné Štěstí sedící opuštěně na chodníku a veselý Smutek stojící nad ním.
Obě zmatené postavičky, s podivným úšklebkem ve tváři, přikrčivší se se daly do hovoru.
Jejich tiché hlasy se ovinuly kolem mých paží a se sametovou něžností mi za víčka vložily sen.
_______________________________________________________________________________

Stojím pod vysokou lípou, která se tyčí přímo uprostřed krásné, rozkvetlé, jarní louky.
Pomalu otevřu oči a po levé tváři mi stéká kapička slzy. V ruce svírám řetízek. Koukla jsem do daleka před sebe. Sklopím hlavu k zemi a kleknu si do trávy. Pomalu si lehnu na bok. Oči stále zavřené.
Pak ucítím na tváři trávu a pomalu oči otevřu. K obličeji se mi zklání krásně rozkvetlá fialka. Pomalu ji utrhnu a lehce přivoním.
"Kéž bych mola být fialkou. Celý můj život bych uzavřela do květu a nikdy ho nepustila na svět. Život je bolestný. Je plný zklamání a smutku a není jediný den, kdy bych si nepřála umřít. Toto mi příde jako krásný odchod ze světa. Proměnit se ve fialku."
Tam, kde rostlo políčko fialek, přišel chlapec.
Lehl vedle políčka a tiše zašeptal.
"Kéž by jsi počkala na mě."

Stůj pod vysokou lípou, která se tyčí přímo uprostřed krásné, rozkvetlé, jarní louky.
Měj zavřené oči a vítr něchť si pohrává s tvými uhlovými prameny vlasů. Buť bosá a tvé bílé šaty nechť se vlní ve větru. Všude je ticho. Je slyšet jen tichý šum listí, který vzniká v koruně staré lípy.
Stojíš tam, kde kdysi já.
_______________________________________________________________________________

Strach následuje slova větru.
Nocí se plíží smutek... hledal... a našel.
Jen tiše si povzdechl a něžně mě obejmul... Zůstal se mnou.
Šeptala jsem, že nechci, prosila ho, aby odešel, ale neposlouchal.
Jsem s ním... smutná... a sama.
Stírá mi slzy z tváře a hladí mě po vlasech.
Třesu se v jeho chladném objetí, ikdyž by si tolik přál mě hřát.
Nešťastná je tato láska, stejně jako on sám..
A tak mu šeptám:
" Půjdu s Tebou, ale drž mě pevně, protože se ztrácím..."
A tak umíráme... spolu, přesto každý sám.
S bolestí, zoufalstvím a touhou...
_______________________________________________________________________________

Obloha se zatáhla. Mohutná šedivá oblaka lemovaly krajinu. Vzduch byl těžký. Slunce z něj během dne vysálo všechnu vlhkost. Vítr pobíhal tichou polní krajinou pohrávaje si s ještě nezralými klasy. Bylo před bouří. Uprostřed pole stála dívka.
Na sobě černé šety sahající jí do půli lýtek. Dlouhé vlasy rozpuštěné. Usmívalo se. S první dešťovou kapkou, jenž jí utkvěla na vlasech, šat její proměnil se v šaty z kapek rosy. Pobaveně se zasmála. Milovala bouři. Vítala Bouři.
S hlavou zakloněnou rozpřáhla ruce - větru vstříc. A vítr, lehce rozevlávaje její vlasy, pobídl ji k tanci. Byl jejím tanečníkem. Další kapka padla jí do vlasů. Třetí. Čtvrtá. Vítr ji něžně provázel po tanečním parketu z vodní hladiny. Nohy bosé, na to nedbala. Její vlasy suché, zdobené drobnými lesklými kapkami jako perlami. Šat roztékal se za jejími pohyby a po chvíli zase stékal zpět.
Blesk osvětloval to podivné představení. Hrom zas udával rytmus pohybům. A ona se smála. Byla šťastná. Tohle byla ona. Byla sama sebou. Skryta před světem v pustinách, nemohl ji nikdo spatřit. Bouře přehlušovala svět hromem a oslepovala bleskem. Na chvíli mohla se stát sebou samotnou, duše otevřená, smysly zklidněné. Déšť pomalu ustával. Krajina se nořila do ticha. Skrze hustá oblaka začaly prosvítat sluneční paprsky. Dívka, ruce rozpažené, hlavu zakloněnou, pomalu otevřela oči. Stála celá promoklá uprostřed pole a vítr, tak jako by chtěl být jejím tanečníkem, hrál si s jejími vlhkými vlasy...
_______________________________________________________________________________

Jako déšť padat z nebe k zemi chtěla bych. Ve vlasech vítr, štěstí a bezstarostnost ukrývající se pod zavřenými víčky. Být volná.
Uvolněná křídla, prosta pozemských provazů, zabrzdila by můj pád těsně nad zemí, aby mne mohla znovu vyzvednout k nebeským výšinám.
"Nezáleží." šeptala bych oblakům. Pak bych slétla dolů k zemi, na chvíli skryla křídla zrakům nepovolaných a slétla bych k Tobě.
Sedíce u okna, mé srdce v rukou, očekával bys můj přílet. Pak bych roztáhla křídla svá - vzala bych tě k oblakům.
"Nezáleží," křičeli bychom světu do tváře, s úsměvem a šťastni jeden pro druhého.
Má křídla však jsou poutána silnými provazy k zemi. Přesto občas vzlétnu k oblakům, abych jim pošeptala: "Miluji."
Pak se zase vracím zpět. Čekáš na mne s očima upřenýma k obloze a s mým srdcem v rukou…
_______________________________________________________________________________

A pak má být člověk vyspaný ...

Provedu tě svým snem. Tak zavři oči nebo neuvěříš ...

8. března 2010 v 20:03 | Dae |  A co víc, vše a nic
Sněží.
Bílé vločky padají k zemi, kde tiše přežívají po celou noc, s prvními raními paprsky naposledy vydechují a v rudé záři života . . . umírají.
Všude je ticho a klid.
Jen kocour ležící mi v klíně, spokojeně přede a nechává si o čemsi zdát (nejspíš o jídle).
Hlavou se mi prochází Vzpomínka doprovázena Citem. Povídají si a tvoří tak v mé hlavě klubka přání, minulosti a domněnek. A z těch všudypřítomných klubíček se tvoří nitka.
Tenká nitka snů splétá pavučinu bdění a poslední rytíř světla se odváží proniknout za brány temnot času, kde jak věčně mladá dívka sedí přadlena a splétá osudy lidstva jak nebeskou tapiserii.
Projde branou času na místa kam pouze poslové dějin vkročí vždy jednou za sto let a vzdají hold svým vládcům v podobách věčných bohů na vrcholu Olympu.
Na březích Léthé hledají útěchu, však pouze Charón má výsadu věčného mlčení a ze střípků životů skládá mozaiky tužeb světa, ve kterém draci ožívají a jednorožčí krev dává sílu a věčné mládí synům pekla. Tam, za branou zapomnění čeká s otevřenou náručí poslední děvka, co tě ukolébá ke spánku a pomalu přestřihne tvé dlouho ukryté vřeteno snů.
Usínals oné noci s myšlenkou na rtech, jež ktobě přišla, aby tě utěšila a provázela sny. V posteli jsi ležel zcela nehybně, jako paralyzován, pohybu neschopen, svěřoval jsi se důvěřivě do jejích rukou, cítíl jsi úzkost z krásy a blaženosti, spánek pomalu přicházel. Vše zešeřelo, jen skrz žaluzie k tobě prosvítaly poslední paprsky nažloutlých sídlištních svítilen, než i ony zhasly a ty jsi upadl do hlubokého, intenzivního, slastiplného spaní. Bedlivě jsi spal a brzy jsi se ocitl v krajině snů, na jasně zelených loukách v mystickém, surrealistickém azuru, jako ukradených z impressionistických pláten. Myšlenka tvoje byla vysoká, štíhlá a zejména odvážná. Ctnostná. Spravedlivá. Světabojná. Spásná. Strašlivá. Malá princezna bez tváře.
Plakala a z copánků, které jí spadaly na ramena, kapala voda a krev.
Vlastně to asi nebyla princezna, spíš panna bez tváře, anebo možná mlčenlivý anděl? Však déšť, déšť věděl své. Déšť omýval ten zakvavený kříž.
Do zarputilého ticha se pomalu vkrádala smutná píseň. Kap. Kap. Utvářely kapky melodii osamělých nocí a po dopadu na studený mramor se roztříštily na tisíc slz. Tisíc slz z křišťálu.
Krev stékala po copáncích, po kříži. Její rudé potůčky napájely slova na náhrobku.
Zde leží ...... ...
Krev urputně vzdorovala osvobozující písni těch křišťálových kapiček a hledala další a další skulinky v bolestných puklinách mramoru.
Vítr zahrál svůj takt a drobný lísteček se uvolnil z dřevěné opory. Proud času se zastavil, zpomalil tok krve.
Déšť dopadal v delších intervalech, píseň byla pojednou pomalá a bolestná, jako balada dvou milenců, kteří umírají, každý sám…
A lístek se ladně snášel k zemi, když tu ho zlovolná kapka přinutila změnit směr. Jako kormidelník dosedající na kraj přídě, usměrnila pohyb a on, svěřen vlnám nebes, zakotvil na slově, které dřív bývalo jménem.
Dřív…Teď nevyřčeno, zapovězeno, krčilo se na samém konci věty, na samém konci náhrobku.
Stála tam krutě se šklebící pravda a možná, že lež.
Déšť ustal, jeho melodie ustoupila do pozadí. Tichý šelest se ale dál nesl celým hřbitovem.
Kapky přestaly bubnovat o chladný mramor a tiše se vzdálily, takže nebylo zcela jasné, zda vůbec někdy existovaly.
Mlčenlivé panně došly slzy a z jejích prázdných očí padal už jen smutek, jakožto vítěz nočního utkání a stékal po mlčenlivé andělské tváři, po železném hrdle kříže. Dolů, dolů na písmena. Trvalo jen pár okamžiků, než z mramorových koryt vypudil poslední stopy vody, načež sam nad každým z těch dvou slov převzal nadvládu.
A bylo ticho. Jen za zdí tmou ševelily a šepotaly desítky, stovky konečků stébel, zmítaných v náhlém náporu větru. Větru, který je nekompromisně, avšak nečekaně měkce a citlivě tiskne k ztvrdlé půdě. Stébla se pod jeho náporem poslušně klaní k zemi, zelené vousy klasů se dotýkají a konejší se navzájem, vydány napospas nečekanému návštěvníkovi. Stejně náhle, jako přišel, odezněl. Noční vítr pročechral hlavy nedotčených klasů a pohladil štíhlé stvoly těch ležících na zemi.
Cesty se protahují a spojují, aby daly vzniknout jednomu nesmírnému celku, neznámým, a přece ne nepochopitelným písmem pší své poselství.
Vřetýnko se snovou nití se zachvělo a nitka povolila...
Bílé vločky padají z nebe ve víře v lepší zítřky a dotýkají se studené zemně s nadějí na život.
Sněží.