...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Červen 2010

... ... ... a z očí mých padá déšť ... ... ...

29. června 2010 v 1:32 | Dae |  A co víc, vše a nic
_______________________________________________________________________________

Vyrvali mne z mých snů. Pokud budu s nimi, nemohu na ně ani pomyslet.
Zakázáno!

... Až bude pršet, stečou mi linky z očí, smyjí se stíny, rty zůstanou bez lesku, tváře bez líček. A zůstane jen má pravá tvář - ta bez masky, ta snící a usměvavá tvář, rty, co se nezastaví v pohybu, oči, které nepřestanou svítit, uši, které budou naslouchat všemu, co se děje a srdce ...


... Až bude pršet, smyje se závoj i z něj a bude se moci znovu roztlouci pro ostatní. Tím deštěm se ztratí i prach z duše, a tak budu opět volná ... jako dřív ...

Jako dřív ... zůstaly jen vzpomínky uchované v desítkách fotek a stejně tak i příběhů. A tak panenka vyrostla. Nebo jí k tomu někdo pomohl ... Už to nebyla její tvář, co se smála, už navždy to byla maska ...

... Zvonivý smích se skřípl do kouta, hvězdy v očích se uhasily a uši se probodaly, aby už neslyšely hlasy druhých. Zbylo jen zoufalé srdce volající o pomoc ...
Ale kdo uslyší němou???
_______________________________________________________________________________

A zase odzačátku, nebo teď už od konce?

21. června 2010 v 6:30 | Dae |  Povídky a úvahy
21.6. 2010, Den uzavření klasifikace za II. pololetí, den pondělní....

Venku se po nebi honí červánky a vítr jim k tomu hraje jakousi veselou melodii na listoví okolních bříz. Dlouho nebylo tak krásně. Teplo, ticho, klid. Sluníčko naposledy ospale zívlo a zachumlalo se do cukrové vaty obalující vzdálený a nedosažitelný horizont. Jde se spát a .... a zítra bude pondělí!
Všichni to dobře znáte. A tak hrozně to nemáte rádi. I přesto, jste ale nuceni to zažívat. Týden, co týden. Pondělní ranní vstávání!
Do Hyppokratovy typologie lidí by měl patřit další typ, a to "Pondělní Bručouni".
Pro ně je skutečnost, že vůbec vstali z postele a vyrazili do práce či do školy, ta nejvyšší oběť. A vězte, že vám to dají parádně sežrat.

Jsou to takoví ti mimozemšťané, kteří jako by právě přiletěli na naši planetu a nenaučili se místním zvykům. Bez větších obtíží do vás vrazí a omluva je pro ně urážkou jejich osoby. Výraz jejich tváří se dá přirovnat ke kakabusu (i když vlastně nikdo netuší, co to slovo znamená) a tiše cosi drmolí o hulvátech všude kolem. A proč že se vám Bručouni neomluví, když vás převálcují? Inu, jsou moc zaměstnáni svou nenávistí. To jediné, co by snad mohlo krapet zlepšit jejich náladu, je svačvečer, nicméně je záhy opět pokažena mořem hlav spěchajících odkudsi k domovům.

Tak mě napadá, že bručounství je silně nakažlivá nemoc (způsobená nejspíš Bakteriou nervosou). Přenáší se slovem, šlápnutím na nohu, předběhnutím, vzduchem při špatném počasí a dalšími tradičními cestami. Poslední zmiňovaný případ se rovná přímo epidemii. Lidé jsou pak jako dav marionet. Usmívají se, ale když se obrátí, mají ve tváři jakýsi neurčitý škleb.
Zní to děsivě? Ale kdepak. Však on přijde víkend a bručouni se z toho vyspí. Pořádně. Dosyta.

Ale já je chápu. Jsem totiž jednou z nich. Kdybyste se mne zaptali na tři věci, které nejvíce nenávidím, odpovím bez zaváhání! Neupřímnost, hlupáky a PONDĚLÍ. Jak já jím opovrhuji.
Když se v onom zmíněném dni probudím, přeji si jen dál ležet a nechat nesmysly snů dál žít, ale ono ne. Z iluze klidu mě vytrhne neúprosná realita ověnčená mými povinnostmi. To dokáže zkazit celý den, no ne? Jsem zmatená, budík na mě ječí, nemůžu najít lampičku, k tomu mě rozkopaná postýlka láká zpět do tepla pod peřinu, a nedej bože, pokud zbytek rodiny spí.

Takže, jestliže nás Bručouny někdy potkáte v dobré náladě, je to asi proto, že se nám podařilo někoho nepříjemně vzbudit. I tak se ale v pondělí raději držte od nás dál.

Snažila jsem se prostoupit tmou a nakonec tma pohla mnou

19. června 2010 v 0:00 | Dae |  Povídky a úvahy
Mnou se ta tma naplnila
a slunce dva dny nevyšlo....

_______________________________________________________________________________

Příjemný klid občas přerušil pták, který létal z větve na větev. Zelené stromy lemovaly zapadlou, málo vyšlapanou cestičku. Sluneční paprsky občas prošly korunami, ale jinak se zde drželo příšeří a chlad, který vycházel z rychle tekoucí bystřiny, která vytékala až z vrcholků hor. Slabý větřík si pohrával s jejími plavými vlasy. Pomalu kráčela stezkou s dlaněmi otírající se o vysokou trávu. Zhluboka nabírala do svých plic svěží vzduch. Oči měla přivřené, nepotřebovala se dívat před sebe, trávila zde tolik času, že zde věděla o každém pařízku, kopečku, i o nejmenším kamínku, který by se jí mohly připlést pod nohy. Nebála se bolesti z pádu, ani že by si odřela svá bosá chodidla.
Zde byla svá, zde nebylo ničeho, co by jí ublížilo- ničilo. Studená hlína prolévala chlad do každé částečky jejího těla, chloupky se naježily a záda se občas otřásla zimou.
Kráčela dál, poslouchala to ticho, které ji obklopovalo, zde zapomněla. Nyní byla člověkem, který může žít a ne jen ubohým a vystrašeným zvířátkem.
Uklidňovala ji ta nadpozemská krása, nevinnost a pocit bezpečí.
Pomalým krokem došla až k plochému kameni, který zabíral skoro polovinu tekoucí vody. Byl ještě vyhřátý od sluníčka a tělem jí tak projela aspoň trocha tepla. Usedla a své obnažené nohy ponořila do vody. Byla strašlivě ledová, ale snažila se to nevnímat a nechala nohy pod hladinou.
Položila se ...
_______________________________________________________________________________

Bylo tu takové ticho. Takové to nepříjemné. To, které mi drásalo uši podobně jako příliš hlasitý zvuk. A vteřina plynula po vteřině. Minuta po minutě. Hodina po hodině. Den po dnu?
Možná...
Nevím. Dokázala jsem totiž myslet jen na jediné. Na to ticho. Obklopovalo mě společně s černočernou tmou. Jako dva sourozenci šli ti dva spolu ruku v ruce. Ticho a Tma.
A za nimi se podle plížila Bolest, v závěsu s krutou paní Zimou.
Zhluboka jsem se nadechnula a natáhla tak do plic notnou dávku zatuchlého vzduchu. V přesezených nohách mě nepříjemně mravenčilo. Ale co. Sotva jsem to vnímala.
"Jak dlouho tu sedíš?" přerušil to ticho sametový hlas.
Pokrčila jsem mlčky rameny. Těžko říci, jestli to v té tmě viděl. Ať to byl kdokoliv.
"Proč tu sedíš?"
Co já vím. Mlčela jsem.
"Je slušností odpovědět na kladené otázky, neříkáš to zrovna tak?"
Rozesmála jsem se. Tohle celé mi připadalo absurdní. Proč? Má oblíbená odpověď. Já nevím.
"Je slušností neotravovat," odpověděla jsem konečně a jen ztěží potlačila ušklíbnutí.
"Já ale neotravuju," namítl hlas. Teď už mi bylo jasné, že patří muži. A ani se, narozdíl od toho mého, nechvěl zimou.
"Mě ano."
"To bude ovšem problém. Jsem tu právě kvůli tobě."
Pokrčila jsem flegmaticky rameny.
"To mě nezajímá. Otravuješ. A vůbec...Vypadni. Tohle je moje Ticho. Moje Tma. Moje Zima a-"
"Tvoje bolest?" přerušil mě tím, že mi dosti nevybíravě skočil do řeči. Jeho hlas zněl čím dál blíže.
"Jo." zabručela jsem.
Najednou se rozesmál. Trhla jsem sebou. Smích...
Už stál kousek za mnou. Cítila jsem to.
Schoulila jsem se do klubíčka. Ten chlad byl čím dál víc nesnesitelný. Neměla jsem ráda zimu. Chlad. Vlhko.
"Nech mě být," vzlykla jsem.
Položil mi ruku na rameno. "Už víš, kdo jsem?"
Pohnula jsem se. Bosá noha zašplouchala ve vodě. Přikývla jsem.
"Pořád mám odejít?"
"Stejně by ses vrátil, ne?"
"Ano, vrátil."
Proti své vůli jsem se uchechtla a otřela si slzy z obličeje.
"Půjdeme?" ruku z mého ramene sundal.
"Už je čas?"
"Myslíš, že ano?"
"A umíš odpovídat jinak než v otázkách?" Chabě jsem se pousmála a s vypětím sil vstala.
"Někdy. Tak pojďme..." Chytl mě jemně za ruku.
"A kam?"
"Tam, kam patříš."
Vykročila jsem s ním. Najednou jsem si připadal tak... lehká. Vše ze mě spadlo. A Bolest zmizela. Zase jsem byla svobodná...
A zatímco duše odcházela vedena přízrakem minulosti tělo zůstalo ležet na kameniv uprostřed proudu řeky.
________________________________________________________________________________

Již věčnost si snažím vzpomenout. Chodím tam a zpátky s krabičkou sirek. "Škrt", oheň, teplo, jistota. Dívám se na sirku a usedám na židli.
"Odejdi."
"Kam?"
"Pryč!"
Teplo, stále silnější, teď už nepříjemné, mírným fouknutím končí. Konečky prstů jemně bubnují nervózní rytmus a tma mu dává nový rozměr.
"Co jsem, kdo jsem?"
Oči opět přivykají tmě. Je jim to ale k ničemu. Tma skrývá vše.
"Odejdi."
"Kam?"
"Pryč!"
"Jak?"
Celou místnost jsem již dávno prozkoumala, není v ní nic, krom jedné dřevěné židle. Staré. Rozvrzané. Je to beznadějné. Začínám si zoufat. Krabička zápalek v levé ruce mi poskytuje jedinou naději, zábavu, jistotu, jediný prostor, jedinou možnost, jak se nezbláznit.
Ten plamen jde cítit. Jde cítit v srdci.
Pojmenuji postavu, ale hlavně ji pusťím... už musí jít... a já také, zpět k tělu.

O skřítcích, skřetech, domácích i přespolních

16. června 2010 v 11:36 | Squat_the_world |  Povídky a úvahy
Víme co a víme proč. Víme dokonce i kam. A myslíme si, že bychom se mohli dovtípit, nebo alespoň domyslet, komu a jak.
Chcete to taky vědět?
Tak čtěte dál. Ale pozor, velké vědění znamená velkou moc a s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. Takže preventivně pošlete psa do exilu k sousedce, děti na letní matematický tábor, nakupte si zásobu čaje, zmrzliny a takových těch arabských placek, co vydrží vše a v případě potřeby se z nich dá vyrobit primitivní, avšak útulná chýše. Utěsněte okna, vypněte si telefon, oblečte si maskáče po dědovi a raději i antiradiační oblek. Na krk si navěšte všechny ochranné amulety, co doma najdete a dejte si očistnou koupel ( To jsem vám měl říct před tím antiradiačním oblekem, co? Nesmíte věřit všemu, co se kde dočtete ). Zapalte svíce a pro uklidnění si zahrajte znělku z večerníčku na kostelní varhany. Fajn, máte? Tak tedy, začneme...
Zapomeňte na všechny konspirační teorie o 11. září, Elvisově zlém dvojčeti, spiknutí Hitlera a Zaca Efrona, nekonečných válkách mezi vlkodlaky a upíry kvůli sporu, kdo vymyslel lepší zubní pastu a podobně. To, co se tady dočtete, vám totiž dá odpovědi na několik nejzákladnějších otázek, které si s největší pravděpodobností kladete již od dětství.
K těmto otázkám patří ono slavné: "Jak se mi proboha mohly ty sluchátka tak neuvěřitelně blbě zamotat?", nebo ještě slavnější "Jakto, že ta sekera je tak vysoká? Těch posledních deset piv si vůbec nepamatuju!" a mnoho dalších. Ano přátelé, jsou mezi námi. Náš tým renomovaných výzkumníků strávil dlouhá léta nebezpečnou prací v terénu, aby vám mohl přinést následující údaje. Tak si toho, holomci, koukejte vážit.