...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Listopad 2010

Černej kocour

3. listopadu 2010 v 17:27 | Dae |  Povídky a úvahy
Lezl po něm černej kocour, a on nic. Nebyl na to stavěnej, nebyl takříkajíc akční. Jen stál a pozoroval. Pozorovat, to uměl. Veškeré hemžení kolem bral jen jako vítr a možná i ten bral vážněji. Nejraději pozoroval sousední dům. Byli asi stejně staří a on měl pocit, že mu rozumí, že ho chápe.

Nemůže sice pochopit přes sto let starý dům úplně, a dokonce často nemůže pochopit jediný obraz, kterými se vyjadřuje, ale cítí něco jako souznění. Pochopení beze slov. Dotýká se ve větru jeho střechy a v ten moment ví vše.
Každý den pozoruje jeho hru oken a světel v nich a pak zase a zase a zase, a to ho fascinuje. Fascinuje ho svět za okny. Pitvoření malých růžovoučkých lidiček denně se hádajících za těmi skly. Malých zbytečných tvorů, kteří ani netuší, že jsou součástí něčeho, něčeho mimo ně. Dneska tu jsou a zítra jen popel. A jak málo se mají k sobě, jak málo, a zdali vůbec tuší jak mít rád a bez výhrad. Chudáčci, co vládnou domu, kterému jen pomohli z popela, protože to sám chtěl, a který je pak polidštil. Jsou slepí a hloupí. A on stojí opodál a vše jen tiše pozoruje. Rád pozoruje a přemýšlí.
Čeká jaro a kouká, co udělá kocour, až se začne bát na konci větve. Dům a jeho svědectví v obrazech, které se pořád učí chápat. On ví, že se od něj může učit, ví, že ví dost. Dnešní kocour, jako ten minulý, jako všichni za ty roky se začne bát. Někdy se taky stane, že je beze strachu a vybírá mu hnízda, která má v péči. Ví, že jsou taky jen okamžikem dění, ví, že vyletí si z hnízda a půl roku o nich neví. Ale vracejí se a mají ho rádi a jejich děti a děti jejich dětí a všichni ho mají rádi a on jimi žije a těší se.
Těšit se je krásné, tak krásné. Teď se těší na jaro.Jaro a pak léto a podzim, jako tep bytí. Život podle jar. Podle jar a přežitých zim.
A dům vedle si taky oddechne, když skončí plískanice a mráz. Cítím, jak trpí, když mrzne, a cítím, jak ožije po tom všem. A dnes je tu černej kocour a já čekám, kdy se začne bát. Lidičkové pode mnou se pořád ptají - proč?! a proč já?! Malí hloupí a nepoučitelní, jako ten kocour.
Dnes v noci, nad ránem, se dotýkal svými větvemi jeho střechy a ví, že vše je, jak má být. Vedlejší strom mu říkal něco v obraze a on kýval, že ví. Ví, že jaro je už tady. A smál se lidičkům, co si přinesli plechovku, větší než jindy. Dostali se až do jeho koruny, ani si nevšimnul, kdy se mu ztratil černej kocour. Cítí jemné brnění ve větvích. Cítí, jak mu větve praskají, jak padají k zemi, a vzpomněl si, že právě tohle mu včera říkal sousední strom...

www.liter.cz