...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Prosinec 2010

... telenovela : Strom vypráví ...

12. prosince 2010 v 12:12 | Lola Black |  Povídky a úvahy
Mám vysoký, prohnutý kmen, pokrytý hustými kruhovými jizvami. Z vrcholku mého kmenu vyrůstají šestimetrové podlouhlé listy. Pod nimi jsou zavěšené mé plody, urodí se jich 50-60. Jsem kokosovník ořechoplodý, latinsky Cocos nucifera, jinak obyčejná palma a povím vám svůj příběh.
"Tam kde je Caracas, muž jménem Pedro žil, prodával ananas… ananas…"
_____________________________________________________________________________

Ano, znala jsem obchodníka Pedra. Byl to moc dobrý člověk, komu mohl, tomu pomohl, neměl nepřátel, jako obchodník však musel hodně cestovat a tak se stalo, že se jednoho dne již nevrátil ke svému malému synovi Josému Albertovi a své ženě Esmeraldě. Byl z toho smutek po celém Caracasu.
Pedrův syn José Alberto časem vyrostl do krásy a našel si krásnou dívku Erikarebeldu. Sedávali spolu často opření o můj zjizvený kmen a vyznávali si lásku. Nic by jejich vztahu nebránilo, kdyby však nebyla Erikarebelde žárlivá. Chudák José Alberto neměl chvilku soukromí, Erikarebelde byla jako štěnice. Šmírovala ho na každém kroku. Jednoho dne viděla svého milého v květinářství, jak kupuje spoustu rudých růží. Dala si samozřejmě pozor, aby jí nezahlédl, šla domů a toužebně očekávala jeho příchod. Jenže ouha, José Alberto nepřicházel. Erikarebelde byla zoufalá, měla o svého chlapce jaksepatří strach, aby se náhodou nespustil s její kamarádkou Stefanií, která na něj, podle ní, dělala oči. Celou noc probrečela v záplavě posmrkaných kapesníčků.
José Alberto si večer docela užil. Jeho matka Esmeralda měla padesátiny a růže pořízené odpoledne v květinářství byly samozřejmě pro ni. Bylo mu divné, že jeho milá nepřišla, avšak ve víru zábavy to brzy vypustil z hlavy.
Toto nedorozumění způsobilo, že se láska těchto dvou mladých lidí rozpadla. Erikarebelde se začala odívat v černý šat a chodila plakat k mému prohnutému kmenu. José Alberto se dal k námořnictvu a odplul do dalekého Japonska bojovat do války.
Po několika letech se vrátil, ale Erikarebelde nenašel. Nazítří se dozvěděl, že je šťastně vdaná a má pět dětí. Vzala to hopem.
José Alberto na nic nečekal, nasedl na svou motorku, kterou si z války přivezl, a vystartoval za ní.
Erikarebelde zrovna zametala dvůr, když přijel. Jakmile ho spatřila, upustila metlu, skočila mu do náručí a on si jí odvezl na jejich místo, totiž pod můj kmen. Zde si opět vyznávali lásku...
Po pěti letech byla Erikarebelde opět v očekávání. José Alberto se činil, nechtěl být zahanben před José Armandem, jejím bývalým mužem, čekali spolu již čtvrté dítě.
A žili spolu šťastně až do příštího dílu...


Prázdný básník

4. prosince 2010 v 20:34 | Dae |  Povídky a úvahy
Ten pocit. Jen bezmocně sedět a dívat se. Nic víc udělat nemůžu. I když bych strašně chtěl. Dotýkám se konečky prstů skla, něžně po něm přejíždím jako by to byla tvoje tvář, tvoje vlasy. Jakoby nás nedělilo právě to třímilimetrové sklo. Jako by nás nedělilo miliony kilometrů a let. Strašně bych ti chtěl pomoct, jak tam tak sedíš na posteli v bílé košili a bílém povlečení - skoro jako anděl. Chtěl bych tě vysvobodit z tvého vězení, z toho pekla kam tě zavřela tvá duše. Jenže není jak. A tak se dál budeš pomaloučku pohybovat, s rukama složenýma v klíně v té bílé místnosti, budeš nepřítomně koukat do prázdna, křičet po nocích o pomoc, pokaždé mít strach v očích…                                                                   Dae
_____________________________________________________________________________

Procházel se špinavou ulicí, tak jako každý. Jenže tuhle noc ho cosi neznámého táhlo ven, cosi silného, co tentokrát nedokázal popsat. Prázdný básník... 

Oblékl si černé sako na modrou košili. Ano, připadal si v tom více seriózně. Pak teprve vyšel ven.

Byla zima na tohle roční období a tuhle dobu. Po kachlích zapuštěných někde hluboko v zemi, ležících na šedivém štěrku, se procházel pouze on. Nikdo jiný ho nerušil v cestě za svým cílem. Věděl, že něco není v pořádku, ale přesto šel. Pomalu šel prázdný básník ... 

Pocit, zvláštní pocit. Že by měl něco udělat? Možná se jít projít?

Odbočil do ještě prázdnější a temnější ulice, než byla ta, kterou šel před chvílí. On vlastně vůbec nevěděl, kam jde. Intuice mu říkala, kam má jít. A taky mu říkala, aby tam nechodil. I šel prázdný básník ...

Ztahaný z práce, dorazil domů. Stereotypní záležitost, ten jeho život. Hodil aktovku do rohu, sundal si kabát a šel si udělat k pozdnímu obědu. Že by palačinky?

Zkontroloval čas. Dvacet tři padesát pět. Za pět minut dvanáct. Od pohledu na hodinky ho něco odpoutalo. Něco silnějšího, než pud vlastní sebezáchovy. Byla tam ona.
Žena tak krásná, že se mu rozechvěla kolena pod náporem toho pocitu, jež ho zaplavoval. Už ji jednou viděl. Byla nahá. Na konci ulice. Obklopena zaprášenými domy. Seděla.
Jeho vrtkavé, plesnivé srdce na chvíli oněmělo - poté se opět monotóně rozbušilo. Tub tub, tub tu. Plesnivý prázdný básník ... 

Třiadvacet. Na svůj věk nevypadal - vypadal mnohem starší a vyzrálejší. Žádné ambice, žádná ctižádost. Prostě žil.

Rozhodným krokem se vydal směrem k ní. Přes tu zimu byly slyšet pouze jeho kroky a její mrtvý dech. Zastavil se pár kroků od špičky její levé nohy, tu pravou, měla schovanou pod zbytkem těla. Pár kroků od ní - od jeho nové múzy, jeho nové lásky. Stál před jeho novým Vším. Zastavil se prázdný básník ...

Noviny hodil do papíru. Třídil odpad. Je to tak přeci správné. Dělat to. Společnost to považuje za správné.

Pomalu usedl vedle ní. Pohlédla na něj svýma modrýma očima, jež splývaly s její chladně studenou kůží. Napadlo ho darovat jí sako. Odmítne ho. Havraní vlasy se konečky dotýkají ramen. Drobná ňadra. 
"Neplač" řekl tiše. Ozvěna mu neodpověděla. "Tvé slzy jsou příliš drahým zbožím, než abys jimi mohla plýtvat." Řekl prázdný básník ...

V polední pauze vyluštil křížovku. Chtěl si přečíst horoskop, ale zrovna Jeho kozoroha zachvátila chyba tisku - místo textu tam byla jen velká černá šmouha.

Pohladil tvář. Odvrátila pohled. Oči jí střelily na opačnou stranu ulice. Byly vidět světelné odrazy nějakých vzdálených lamp. Zhasly modře. Obrovská touha políbit ji. Připadal si jako středověký rytíř. Přijel pro svou princeznu, až na konec světa, do kamenné věže. Pomalu odstrčil malinký pramínek vlasů, který jí zakrýval ústa. Políbil ji prázdný básník ...

Lidé na ulici se mu se zkoumavými pohledy vyhýbali. Připadal si jako vyděděnec, jen nevěděl proč. Naskočil do ranního metra a s karikaturami obličejů se rozjel na svou směnu.

Cítil její chladné rty na těch svých. Cítil její ledovou ruku složenou vedle těla. Cítil její kůži, vůni, její blízkost. Cítil strach. Pochopil prázdný básník ...

Zdál se mu sen. Sen, ve kterém byl on. On a krásná žena - tak krásná, že v životě neviděl jí podobnou. Odmítla ho a on...ublížil? Její ústa, pak jako by někomu jinému, bez hlásky, jen v ozvěně z temné ulice, říkala : "…můj rytíři."

_____________________________________________________________________________


www.liter.cz