...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Leden 2011

... ohlédnu se a pak zemřu

25. ledna 2011 v 13:50 | Dae |  ...a co ještě, vodu z deště
-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.
Už tisíckrát jsem se ohlédla
přes rameno
a spatřila nekončící vesmír
cizích očí.

Už tisíckrát jsem na někoho promluvila
a viděla,
jak mu hluboké myšlenky
mizí v očích.

Teď ale vím,
že se to stane už jen párkrát ...

V tom háji umírajících stromů,
tam usednu a budu žít svůj poslední sen.
Mé poslední přání.

V tom háji umírajích stromů,
tam na dobrou noc, zpívat bude mi pták,
co mu křídla ustříhli.

Tak nemůže létat
...

Jeho poslední pád z vrcholku
nejvyššího z umírajících stromů
bude předzvěstí nového
rána nás všech.
Pak jabloně,
na nichž usychají květy nedozrálých plodů,
budou mi jedinými společníky
na cestě domů.

Přes dálnici do pekel.

Kde hledat budu muže
v bílé fábii co řítí se do oblak
zapadajícího slunce.

V tom háji umírajících stromů
sbohem dám všem co znám,
kamarádům z dětství.

Počkám až měsíc zhasne,
až hvězdy skryjí svou tvář,
zima pozře moje tělo.

A v tom háji umírajících stromů
pak rozkvete sedmikráska.

Moje duše, svobodná a lehká.
Jako pírko toho ptáka,
co zpíval o své smrti
těsně předtím, než ji zažil.

Opouštím ten hřbitov rostlin.
Zapomínám vše, co se kdy stalo.
Pospíchám tou cestou
dalekou, temnou, konečnou.

A pak jen do ticha zazní :
,,Miláčku, vítej mne, jsem doma.,,
-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.

Mlžný obr . . .

17. ledna 2011 v 19:25 | Dae |  Povídky a úvahy
Po dlouhé době - zase něco ke čtení... Omlouvám se za nudu, ale nějak to teď nestíhám =)
___________________________________________________________________________
"Co se mnou uděláš, až ta mlha opadne?"
"Ta mlha nikdy neopadne, tedy alespoň ne, dokud budu já existovat..."
"Jak to?"
"Já ji vytvářím, už tím, že žiju..."
"Aha... takže... co se mnou uděláš, až tě přestanu bavit?"
"Nejspíš tě zabiju. Nevím to jistě, ale je to pravděpodobné... Neber to osobně, ale musím udržovat svou pověst."
"Ne, já to chápu." Marco se rozhlédl okolo sebe, ale skutečně neviděl nic než mlhu.
"Kdo vlastně jsi?"
"Jsem... alespoň tak mi vy lidé říkáte - Mlžný obr. Jsem strážce těchto hor a dal jsem všem jasně najevo, že sem nikdo nesmí..."
"Mlžný obr? To jsem nikdy neslyšel."
"Mé pravé jméno je Mentór, ale... tak už mi dlouho nikdo neřekl..."
"Já ti tak budu říkat, Mentóre. Alespoň tu chvíli než mne zabiješ." Mlha, mlha, mlha.
"Děkuji... to je... od tebe milé, člověče..."
"Jsem Marco."
"Marco... příjemné jméno. Proč tu vlastně jsi, Marco?" Jeho hlas, doteď velmi znuděný, se změnil a ozvala se v něm špetka skutečného zájmu. Marco se krátce zasmál.
"Hledal jsem odpověď, Mentóre."
"A na jakou otázku?"
"Kde a jak vzniká mlha..." Chvíle ticha.
"No... alespoň, žes jí našel. Jsi hloubavý člověk, takového jsem již dlouho nepotkal." Obr zamlaskal, "Položím ti otázku, Marco. Když mi na ni odpovíš správně, nechám tě jít." Hvězdička naděje se probudila k životu.
"Poslouchám."
"Proč myslíš, že tu mlhu vytvářím?" Mlha, mlha, ticho, trpělivost, mlha.
"Zajišťuje ti ochranu a bezpečí?" Obrem prolétl pocit smutku.
"Je mi líto Marco, ale nic jsi nepochopil. Tou mlhou se snažím já chránit vás." Poslední, co Marco viděl, byla mlha. Potom už jenom tma.



www.liter.cz