...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Květen 2011

Naše maturita aneb žádný spor a žádná mela

16. května 2011 v 15:29 | Dae |  A co víc, vše a nic
Hmmm, tak jak začít. To je asi ten nejzásadnější problém všech umělců, kteří tvoří napříč stoletími.
Možná proto mají jejich díla tak divné názvy popřípadě právě proto se oni samotní tak divně jmenují...hlavně ti čeští.
Ale to není to hlavní. Mám svaťák, svatý týden před popravou. Měla bych se učit, opravdu bych měla, ale je pondělí a já si svou otázku vytáhnu už za 15 hod a 45 min...takže už se na mém osudu stejnak nic nezmění. Tak tedy k věci...
_____________________________________________________________________________________________
Neznám člověka, který by rád prohrával. Já teď tvrdě dopadla na samé dno. Ptám se proč. Proč zrovna já? Jsou tu přece jiní. Jsou tu línější, jsou tu hloupější, jsou tu tucty jiných tak proč já? Je tu malé procento, které mohlo padnout na mě. Jak je tedy možné že cesta osudu mě odstavila na vedlejší kolej. Jak je možné, že nemůžu říct půl slova na svojí obhajobu. Vše co jsem měla, se rozplynulo do neznáma. A mám nyní jen jednu možnost sebrat se a začít od začátku. Jasně komu by se chtělo. Sedím si v klídku, bezmocně na lavičce. Pozoruji kolemjdoucí. Jak rychle utíká jejich čas. Můj se na pár dní zastavil. Jo než se zvednu a začnu něco se sebou dělat. Teď se mi ale nechce. Cítím se pokořená, unavená, jak v cizím světě. Světě bez světel, světě bez časoprostoru. Na jednu stranu je možná dobře, že jsem se ocitla na jiném místě v tuhle dobu, mám možnost začít znova a třeba líp.
Tok myšlenek mi brouzdá kolem hlavy. Jak se s tím vším vypořádat? Jak mám vědět, kdy se zvednout a jít dál? Jak poznám ten správný okamžik? Není nikdo, kdo by mě chytil za ruku, vytáhl na nohy a řekl: " Pojď teď je tvůj čas." Ještě chvilku vyčkám, pak se zvednu a jdu se projít po nočním osvětleném městě. Lampy rozzáří potemnělé ulice. Za okny mají lidé světýlka. Začíná zima a čas Vánoc. Proč mi to přijde tak frustrující. Jindy jsem se tak strašně těšila na Ježíška, na hračky zabalené do překrásných barevných papírů.
Spustím pohled ke svým špičkám bot a jdu tiše městem dál. Na konci ulice se rozhlédnu a zatočím do vedlejší zapadlé uličky. Přesně vím, kam chci jít. Do temného baru na konci, na horký čaj s rumem. Venku je zima. Konečky vlasů jsou omrzlé a pokryté bílými vločkami.
Ještě pár kroků a vezmu za velikou kliku. Moc lidí sem nechodí. Jednak je bar docela z ruky a jednak tu jsou zničené trosky jako já. Nemá cenu se ptát proč. Je to zcela jasné. Nechceme vidět milióny usmívajících se a bavících se lidí, když nám je do pláče. Když se cítíme jako zapomenuté bytosti, které kráčí pomaličku a tiše světem, který se kolem žene v neuvěřitelném tempu. Ani se mi nechce mluvit o tom, že nechceme potkat a vidět radující se zamilované páry. To je pro nás jako dýka zabodnutá do nezahojené rány.
Posadím se k zadnímu opuštěnému stolu a objednám si vytoužený čaj s rumem. Neodolám a požádám i o panáka absintu. Po tom se mi na pár minut udělá dobře. Zaženu černé myšlenky, než přijdou ještě černější. Vím, že dnes večer zůstanu zde a budu se litovat. Než najdu možná už nad ránem sílu se postavit, zvednout hlavu vzhůru a jít novou cestou dál životem.