...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Září 2011

Studené studniční studeno

30. září 2011 v 12:40 | Dae |  Povídky a úvahy
Tak už jen víkend a huráááá do školy ... nedá se říci, že bych se uplně těšila, ale to je asi normální =)
__________________________________________________________________

Sedím na dně studny, ne moc hluboké, jen takové malé a úzké, sotva se sem vejdu. Ale mám tu dostatek prostoru, sedím pohodlně opřená o stěnu a nic mi nechybí. Je tu vlhko, po stěnách stékají maličké potůčky vody, spíš jen takové stříbřité kapičky, které se pomalu tvoří po zdech a kapou dolů. Občas se objeví nějaká větší a když spadne, ozve se rozléhající se plesknutí. Je to jako lehká a uklidňující hudba, melodické kapání vody na hlinité podlaží, pořád ve stejném rytmu. Většina kamenitého povrchu je porostlá vrstvou mechu a všeho podobného. Je tu vlhko, ale ne mokro, tak příjemně studeno, chladno, je mi tu fajn. Konečně mám klid, který jsem vždycky chtěla. Vždycky, když jsem byla mezi lidmi a musela jsem s nimi pořád něco řešit a domlouvat, říkala jsem si, že by bylo fajn mít od všech klid a pokoj, aby mě všichni nechali být a neotravovali mě. Chtěla jsem někam utéct a nikoho nevidět, vzdálit se úplně od všech a být chvíli sama. Najít si místo, kde by mě nikdo nerušil a kde bych mohla jen sedět, dívat se někam do dálky na přírodu a jen tak přemýšlet. Sedět několik hodin na místě a dívat se na vlnící se hladinu rybníka a třepotající se lístečky vrby a osiky na břehu. Nikdo by mě nevolal domů, nikdo by nic nechtěl a já bych si tam seděla klidně hodiny a jen zamyšleně pozorovala okolí.
Teď jsem tu, sice místo lístečků pozoruji kapičky vody a poslouchám, místo větříku pohrávajícího si s vodou na hladině, rytmické pleskání kapek, ale jsem sama a mám to, co jsem chtěla. Vadili mi lidi, nemám je ráda, tak jsem se jich zbavila. Mám tu klid, nic mě nebolí. Sedím na dně a dívám se kolem sebe a pak se zadívám nahoru. Vidím jen tmu, temné stěny skruží postupně se zužující, až konečně zahlédnu záblesk jasného bílého světla. Ne, nebojte, nikdo mě nepřišel vytáhnout, to je denní světlo tam nahoře. Tady je tma, ale není noc, na zemi je den, nejspíš odpoledne. Slunce svítí a svými silnými paprsky spaluje louky i pole, ohřívá zemi i vodu v rybníku. Je tam tolik světla, tepla a tady dole taková vlhká a temná zima.
Už nikdy se tam nepodívám, už nikdy nepocítím na své kůži žár slunečních paprsků, už nikdy se neponořím do teplé vody rybníka, abych si zaplavala a ochladila se tak v letních parnech.
Už nikdy neuvidím hladinu jezera zmítající se v rytmu jemného osvěžujícího větříku, který si s ní pohrává jako kocour se svojí ulovenou myší. Už nikdy nespatřím měsíční záři. Za teplých letních nocí jsem sedávala na lavičce před domem, lehce přikrytá dekou, a dívala se na hvězdnou oblohu. Zapomněla jsem na všechno kolem mě, na všechny lidi, úplně jsem se oprostila od myšlenek na všední svět a plně se zaměřila na hvězdy a svit měsíce, toho obrovského zářivého koláče na té nejtemnější obloze. Přes hvězdnou síť pomalu přeplouvaly průhledné temně šedé mráčky, vypadaly, jako by byly vytvořené z mlhy. Pluly po obloze klidně a nerušeně, snad měly předem vytyčenou dráhu, po které se vydaly na jakousi dlouhou a dalekou cestu.
Začíná tu být stále větší a větší zima, znovu vzhlédnu k východu a zahlédnu obrys postavy, která stojí u víka a dívá se dolů. Je tu tma, nemůže mě vidět, ale po chvíli začne poklopem pohybovat. Jediný kontakt s okolním světem vteřinu po vteřině mizí a studna se potápí do naprosté tmy. Kryt se nakonec úplně zavře a já zůstávám v úplné tmě a bez jediné známky světla přicházejícího shora. Pomalu si lehnu a stočím se tak, abych zády kopírovala oblouk stěny, ruce si položím pod hlavu a jen klidně ležím na mokré hlíně. Vlasy mi proplétá stékající voda, nepřestávám poslouchat rytmické kapání, vnímám jen jednotlivé dopady vody, jen temnotu a vlhkost rozprostírající se všude kolem, obklopující mě ze všech stran, zahalující mě do svého šátku utkaného z těch nejjemnějších pavučinek a stříbrných nitek. Zahaluje mě čím dál silněji, až mě úplně pohltí. Přikryje celé mé tělo, obejme mě do své náruče. Jsem tam, kam nevnikne jediný sluneční paprsek a kde temnota je nejpřirozenější prostředí.
A kolem mě jen ticho a chlad ...

liter.cz

Včera bude hůř

1. září 2011 v 18:50 | Dae |  ...a co ještě, vodu z deště
Stíny šplhaly se po zdech duše mé
a tam, kde ještě před chvílí seděla neposedná očka,
teď spokojeně ležela černá kočka.
Klid.
Slyším ...
jak pod Tvými kroky taje sníh


Už mockrát jsem mluvila do ticha
a slova, co nikdo neposlouchal, zamykala v srdci
... ... ...
na dva západy a na petlici

A ty si jen tak přišel a okna pozotvíral
Jedno za každý krok!
Jakoby kopretiny kvetly celej rok

Jakoby odjakživa bylo jenom léto
a mráz byl jen slovem do říkanek
schouleným zrovna do peřinek

A já tomu věřím
hledím okny ven
a vidím kopretiny kvésti jen
... ... ...
Alespoň zatím!