...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Červen 2012

Pohovor ... aneb zlo na druhou

26. června 2012 v 2:13 | Dae |  A co víc, vše a nic

Je to až okouzlující okamžik ... na proklatém a nic dobrého zdělujícím SISu se objeví
"postupuje do druhého kola" ... ústní zkouška čeká.
Člověk by si mohl pomyslet:
  • " no tak na ústním pohovoru se snad nedá nic zkazit "
  • "mohu se předvést v tom nejlepším světle"
  • "alespoň uvidí, že mám o obor skutečný zájem "

HOVNO!

No dobře, to bylo trochu moc ... ale alespoň KULOVÝ!
Ústní pohovor má jediný účel a to zesměšnit nás a proměnit nás ve vystresovaný chudáky.
Člověk je vždy (nezažila jsem to jinak) pozván na 8.oo do (nejčastěji velmi zapadlé) učebny, kde si na něj už komise brousí zuby ... brousí si je však zpravidla až od takových půl deváté či desáté.
Často se stane, že ani nemáte kde sedět, né že by ústav neměl židle, ale velmi záhadně se v tuto dobu přesunují k opravám či do skladů k evidenci.
Pokud máte štěstí, nebo jste dostatečně inteligentní na to aby jste se nehlásili na umělecké obory, čekávás komise cca tří-člená ... pokud jste ale blbí jako já, budete vhozeni do cirku s početným a krvežíznivým obecenstvem.

Za ta leta, už jsem viděla mnohé komise
  • na pedagogické fakultě, kde se velmi tvrdě ohrazovali proti výroku "poruchy typu dis... se dají vcelku účinně lééčit, ač nikdy zcela nevymizí" ....
  • na 2.lf se až podezřele zajímali o lékařské právo a ekonomii
  • na filosofické fakultě na oboru dějin umění zase o sakrální stavby
.... rok co rok totéž, člověk by si řekl, že budou vynalézavější =)

Zdaleka nejhorší jsou však na filosofické fakultě na oboru filmová studia.
Ráno v osum si vyšlápnete 5 pater, posadíte se na chodbě na zem a čekáte
... dvacet minut .... třičtvtě hodiny ..... dvě hodiny .... začínáte navazovat první kontakty ....
!!! Ha, konečně, vzali si životopis a seznam četby !!!
.... dvacet minut .... hodina ..... tři hodiny .... už se skoro blíží patnáctá hodina, máte hlad ....
!!! Hurá, volají mne dovnitř !!!

_________________________________________________________________________________________

Vstoupíš a přeješ si umřít ...
Vstoupíš a Země je najednou velmi nevhodným místem pro život ...
Vstoupíš a víš, že tvé idee, sny a vědomosti jsou tak akorát na dvě věci ...
. . .
Jsi sám a jich je moc
Čeká tam jedna židle a kolem ní lavice plné zamračených tváří
Sedneš si a dáš se na modlení
. . .
Pohovor je velmi rychlý
Pohovor je stresující
Pohovor je
_________________________________________________________________________________________

Sednu si, kdosi mi vyrve z ruky vysvědčení, další pak občanku ...
Zmateně se rozhlížím kol kolem a hledám milou tvář nebo aspoň někoho kdo nevipadá že mě rovnou zabije!
Je jich sedm ...
  • tři muži (ani jeden nestojí za řeč, takže si jich vice nevšímám)
  • tři ženy (ty naopak za řeč stojí, takže mne žárlivě bodne u srdce a hledám dál)
  • a poslední ... mužatka?
.... přísahám, že jsem se málem i zasmála, sedělo to uprostřed a já dodnes nevím, jestli to byl chlap nebo žena =)

Zadají časové údobí ....
Hurá, tam mám svůj oblíbený film (Pulp Fiction. 1994), nenachytají mě, na tomhle ne!
"Tak nám řekněte v čem byla inovativní kamera?"
"Kamera? ... wtf??? .... omg .... RAFLMAO? "
"Mno, neřekla jste nám nic nového ani převratného ... nashledanou."
Čas: 2 minut a 31 sekund i se zavřením dveří

Za další dvě až tři hodiny si tě pozvou znova dovnitř
"Nezaujala jste nás ... sbohem."
=) Vyřízeno, šmitec ... a jde se dom =)

Je to až okouzlující okamžik ....
..... konečně vypadnout ven a jít se najíst =)


.
.

Devět bran

16. června 2012 v 1:30 | Dae |  Povídky a úvahy
Přebývám šťastně ve městě s devíti branami,
jež lemovány černým zlatem a vzdušnými démony...

Hlas vycházejícího měsíce prozařuje touhu mé duše. Jsem pánem tohoto skrytého místa, třetím ze dvou králů. A z oka nejvyšší věže, jež tyčí se výš, než nejvýše oblak oblohou se brouzdá, vidím záři nad každým mořem.
Jasnou,vzdálenou a přeci tak nádhernou, jak snad jen věci krásné být nemohou.


Hodili mě do vody a příkázali ,,Plav!"
a tak jsem plavala ...

Postavili mě na hřiště a přikázali ,,Hrej!"
a tak jsem hrála ...

Dovedli mě do kuchyně a přikázali ,,Vař!"
a tak jsem vařila ...

Hodili mě do lásky a přikázali ,,Miluj!"
a já jsem nemilovala ...


Sytě oranžové slunce ozařuje mou unavenou tvář, spočívající v závěji havraních vlasů. Už zase se stmívá, naděje se dnem umírá a ty stále nepřicházíš.
Vidět tak tvou siluetu tvarovanou zbytky slunce, vidět tvůj úsměv a tvé ruce cítit na svých, byla bych šťastná, možná bych i plakala, nebo se smála. Třeba bych se chvěla touhou, mráz mi běhal po těle, kapky deště by mi stékaly po zádech a v obličeji by se zračily vrásky starostí o tento okamžik. Jako starostlivá matka bych ho opečovávala, uschovala v paměti a nikdy nepustila.
Kdybych viděla tvou siluetu ve vyhasínajícím, unaveném slunci, které dneškem přestalo zářit.
Ty ani netušíš jak ... mi scházíš ... mi ubližuješ ... mě ničíš ... mi bereš naději ... a zase mi ji dáváš ...
při každém pohledu ... úsměvu ...
Ty ani netušíš jak ... mi je ... co cítím ... prožívám ... neuděláš nic ... jen koukáš ... mlčíš ... a zase ty...
... úsměvy ...
Dívám se na soumrak a přemýšlím. Přemýšlím nad tebou, tvým smutným úsměvem při odmítání bez důvodu. Je těžké žít se smutkem.
Budu se usmívat při procházení městem, při východu z domu, při koukání z okna a snít o tom, že uvidíš můj úsměv, který bude celou dobu jen pro tebe.
Slunce zašlo.

Přes rudé slzy v jeho nejjasnějších očích, dotykem tiší všechen duší křik
Dokonce, i těžká bolest, jak celá plačící nebesa, byla v odrazu mžiku hladiny zapomenuta
...

Mé zítra

8. června 2012 v 0:36 | Dae |  ...a co ještě, vodu z deště
Modlím se
k Tobě,
jenž nemá jméno,
modlím se za zemi, již dals nám v léno,
ochraňuj naše domy, tu krásnou zem,
před bleskem, hněvem, před ohněm,
sluncem nás veď, ať z hůry k nám vidí,
v chléb bláto proměňuj, ať všechny tvé živí,
vyslyš mou modlitbu, jež do věčnosti vane,
chraň nás od všeho zlého,
tak prosíme Tě,
Pane.
...
...
Místo mince
hodit si rybářovou šupinou
za víčky roztavených zrcadel,
za rámy potměšilých čel,
za boky starořímských stolů.
...

...
Pravda je vzácná
a jednoduchá přednost.
Dužina na rozhraní rozkrojení,
v ní odzbrojení na kuráž
polykají oheň snáz.
...

...
Kéž uvězní nás do tří tváří
vášeň víra myšlení
zakřivených věčností stáří
hříšníky soudí šílení .

Kéž nám zhořkne zášť usmíření
čas tíživý bříměm řeči
a lež žel leží u zrození
lásky dosažené meči.
...
...
Padám jako kámen
do propasti ticha
dopadnu lehce

Jsem potok, bystřina i řeka

tak jako vločka sněhu
A jenom zlehka
dotýkám se břehu

tepem svého těla.
...
..
.

Hlubina bezpečnosti
Hrad nitra
má minulost.
má přítomnost
mé zítra
...


Bylo, nebude ...

1. června 2012 v 1:05 | Dae |  Povídky a úvahy
Toho domu jsem si poprvé všiml po smrti své matky. V poslední době to byl už několikátý pohřeb na kterém jsem byl. A když už navštěvujete hřbitov častěji než koupelnu ani vám to nepřijde smutné. Je to až kurevsky ironický, všichni ti lidé v černém, se zasmušilými výrazy, jen předstírají s vidinou hostiny po pohřbu. Nesnášel jsem ty rádoby kamarády a kolegy. Ale nepřišel jsem tam za nimi. Přišel jsem se rozloučit s mamkou.
Přemýšlel jsem kdy a proč se to takhle zvrhlo. Můj život byl ve sračkách a těch neubývalo. Snad právě naopak, kdykoli jsem si myslel, že hlouběji už se klesnout nedá, bůh, ďábel, nebo co je to nad námi za zmrda, mě vždy dokázal něčím překvapit. Tentokrát překonal všechny své předcházející kousky. Smrt mé matky, byla jako poslední kapka do mého pomyslného pohárku trpělivosti. A ten přetekl. Cítil jsem, že něco musím udělat, něco šílenýho, nebezpečnýho a uplně blbýho.
Celý den bylo zataženo a po obřadu se spustil prudký liják. Byl jsem osamělý. Už mi nezbyl nikdo blízký, nikdo komu bych se mohl svěřit, nikdo. Sedl jsem si do auta a položil hlavu na volant. Chvíli jsem takhle zůstal a přemýšlel co dál.
Ne, v tomhle stavu jsem nemohl řídit. Vystoupil jsem z auta a rozhodl se pro procházku v dešti. Doufal jsem, že se mi snad udělá líp. Když už jsem se nějakou tu dobu procházel. Když už moje vlasy byli celé zmáčené a pomalu jsem začínal cítit vlhkost v mých plátěných botách, rozhodl jsem se vrátit. Vzpomněl jsem si, že jako malej jsem si hrával u řeky, a tak jsem šel zpátky podél ní. Vzpomínal jsem na dětství, jediné šťastné období mého života. Jako bych zhodnocoval celý svůj dosavadní život. Do očí se mi začali hrnout slzy. Snažil jsem se je zastavit, ale byli silnější.
Ten dům jsem uviděl zrovna když mi bylo nejhůře. Přemýšlel jsem o skoku do hluboké řeky. A protože jsem neuměl plavat byl by to skok poslední. Pak ale mé oči zahlédly ten bíle natřený plot, který obmotával zahradu domu. Nevím proč se mi ten dům tak zalíbil. Každý další krok blíž mne nevysvětlitelně rozechvíval. A přestože byl v dezolátním stavu, nemohl jsem na něj přestat civět. Když jsem si ho tak prohlížel, zapomínal jsem na vše ostatní. Zapomněl jsem na bolest posledních dnů. Zapomněl jsem na svůj skok do řeky. Na malí okamžik jsem dokonce zapomněl na svou matku. To že jsem zapomněl na matku, mě vyděsilo. Zatřepal jsem hlavou, jako bych se ten dům snažil vyklepat z hlavy. Pak jsem se otočil zpátky k řece a rozběhl se po nábřeží zpět ke svému autu. Při běhu jsem se snažil neotáčet. Připadalo mi, že kdybych se otočil už bych se nikdy nedokázal od toho domu odpoutat. Jakmile jsem doběhl k autu, nastoupil jsem a urychleně odjel.
Po příjezdu do hotelu, kde jsem byl ubytován, vedly mé první kroky, jako vždy, do baru. Ano, měl jsem problémy s alkoholem, a právě ty mě dostaly do ještě větších sraček, než jsem si vůbec dokázal představit. Z jednoho panáka bylo pět, z pěti patnáct a pak už jsem je přestal počítat. Ještě si vzpomínám, jak jsem dostal ten bláznivý nápad vrátit se k tomu domu. Takže jsem se uprostřed noci a v podnapilém (to je slabé slovo) stavu vydal na cestu. Věděl jsem, že bych neměl řídit, ale ta nevysvětlitelná touha být blízko toho domu, byla silnější. Byl jsem tou touhou pohlcen.
Ručička tachometru neustále hopsala, vypadala jako by mi tančila, zatímco pedál plynu klesal až k podlaze a odmítal se zvednout. Vše se točilo, hopsalo, zpívalo. Byl jsem tak unavený smutkem, alkoholem, touhou ... Na malí okamžik jsem zavřel oči.
Víčka mi rozevřel až prudký náraz, který mě vymrštil ze sedačky a prohodil předním oknem. Na to jak silný to byl náraz jsem vyvázl celkem v pořádku. Kromě pár odřenin a modřin se mi zdálo, že mám ještě zlomenou ruku. Ale tu už jsem měl zlomenou mockrát.
Zato žena, která seděla za volantem druhého vozu, na tom byla poněkud hůře.
"Halo, slečno jste v pořádku." Třásl jsem s ní, ale byla zaklíněná ve voze a neodpovídala.
"Kurva! Kurva! Já jí snad zabil! Bože, za co mě trestáš!" Křičel jsem k nebi.
V ten okamžik se z vozu ozval nějaký zvuk.
"Slečno! Halo, slečno slyšíte mě?" Třásl jsem s ní znovu.
"Pomoc. Pomozte mi." Zašeptala. Nic víc, jen tichoulinké šeptání a zase bylo ticho.
"Jasně, jasně, zavolám pomoc." Začal jsem nervózně pobíhat okolo vozu a vyťukávat číslo.
Poté co jsem zavolal sanitku, jsem se ženu pokusil vytáhnout z auta. Šlo to ztuha, ale nakonec se mi jí podařilo vytáhnout na chladný asfalt. Dostat jí do stabilizované polohy, také nebylo jednoduché, jelikož jsem se bál, abych jí ještě více neublížil. Zkontroval jsem její životní funkce a zdála se být v pořádku, tedy alespoň v rámci možností.
Když jsem s tím skončil, posadil jsem se na obrubník a těžce oddechoval. V kapse kabátu jsem našel cigaretu. Zvláštní, už měsíc jsem nekouřil. Že by se tam tak dlouho schovávala?
Nicméně, právě teď byla ta správná chvíle si zakouřit. Zapálil jsem cigaretu a po měsíci jsem zase nasál ten tak slastný kouř.
"Pomoc! Pomoc!" Šeptala zraněná.
"Nebojte se, už jsem volal záchranku za chvíli by tu měli být."
Nebo alespoň doufám. Řekl jsem si pro sebe.
Čas ubíhal, ale pomoc nikde. Žena začínala ztrácet vědomí. A já jsem začal vyšilovat.
"Sakra! Do prdele! Co mám asi teď dělat!?"
Znovu jsem volal záchranku. Tam mi řekli, že už jsou na cestě, ale já pořád nikoho neviděl. Ženě začínalo selhávat srdce. Rychle jsem zahodil cigáro a zahájil jsem masáž srdce. Moc mi to nešlo, ale to se stává u většiny činností, které člověk dělá poprvé. Bohužel právě tohle poprvé je celkem rozhodující. Už jsem byl zoufalej.
"Krucinál, tak už dělej." Povzbuzoval jsem její srdce, zatímco jsem ho bezúspěšně masíroval. Nic, ani ťuk neudělalo.
V dálce jsem uslyšel houkačku. Když přijeli, snažili se, jí ještě oživit, ale ani jim se to nepodařilo. Jakmile oznámili čas úmrtí, padl jsem na zem a slzy mi začali téct proudem po tváři.
Proč? Proč se mi to všechno děje? Musí přece být důvod. Nebo je tenhle svět prostě tak zvrácený?
"Policie tu bude za okamžik." Přerušil mé myšlenky jeden ze záchranářů.
Až teď mi to došlo, pošlou mě do lochu. Kolik mi tak za to můžou přišít? Je to vlastně jedno. Po tom všem, už mi stejně na ničem nezáleží. A to všechno jen kvůli jednomu blbýmu domu.
Jakmile jsem si vzpomněl na ten dům, probudila se ve mně znovu ta touha. Touha, která mě dostala až sem. Ale stejně jako předtím jsem jí nedokázal přemoci. Moje auto bylo, sice nepojízdné, ale k domu to nebylo moc daleko. Rozeběhl jsem se a záchranáři na mě začali něco křičet. Za pár vteřin jsem je už neslyšel. Bylo mi jedno co křičí, měl jsem jen jediný záměr a to dostat se co nejblíže k domu. Všechno ostatní se teď zdálo tak nepodstatné. Život, smrt, koho to zajímá? Jel jsem a svěží noční vítr mi čechral vlasy (přední sklo by měli udělat také stahovací). Za pár minut jsem za sebou uslyšel houkačky. Nevnímal jsem je.
Zastavil jsem se až u bílého plotu. Dostal jsem strach. Pořád jsem chtěl do toho domu vstoupit, ale přesto jsem se bál. Co mě tam asi čeká? Proč po něm tak toužím? Co se to tu sakra děje?
Zhluboka jsem se nadechl a s výdechem jsem rozrazil branku plotu. Dřevo bylo prohnilé a branka se rozpadla. Překročil jsem kousky dřeva a vydal se po úzké cestičce k domu.
Jakmile jsem překročil práh, všechno se změnilo. Jako by ze mě někdo vysával všechen ten smutek, zlost, nechuť a nenávist. Cítil jsem se volný a přesto nějakým způsobem svázaný. Nejlíp bych ten pocit přirovnal k pocitu rauše. Cítil jsem se jako sjetej, zhulenej. Všechno mi bylo jedno, byl jsem jako v nebi. Procházel jsem domem a nasával ten pocit.
Co je to za místo? Jsem snad v nebi? Myšlenky mou myslí jen prolítávaly a ztrácely se kdesi v dálce. Bylo to, jako když jste na nějakém závodě, a víte že tam ty auta někde jsou, ale uvidíte je teprv když prolítnou kolem vás a jsou pryč. Nepamatoval jsem si na co jsem myslel před dvěma vteřinami. Po čase jsem zjistil, že to nemá smysl a tak jsem přestal myslet úplně. Jen jsem bezduše a přitom neuvěřitelně spokojený a šťastný bloumal po domě.
Náhle jsem uslyšel policejní houkačky. Ty mě vytrhly z mého snění, ale ne z mého rauše. Běžel jsem ke střešnímu oknu (v ten moment jsem byl zrovna na půdě domu) a otevřel ho. Na ulici těsně před domem šmejdilo pár poldů, ale jako by ani nevěděly, že tu stojí nějaký dům. Měl jsem hlavu vystrčenou z okna a jeden policajt se zrovna díval přímo na mě. Neviděl mě. Byl jsem pro ně neviditelný?
Hustý, pomyslel jsem si.
"Tady jsme ho viděli naposledy." Říkal jeden polda druhému.
Chtěl jsem na ně něco zakřičet, ale pak jsem si to rozmyslel. Asi by to nebyl dobrý nápad. Potom mi nějakej polda zasvítil do očí baterkou.Vyděsil jsem se a prudce jsem zabouchl okno. Pocit vyděšení netrval dlouho a brzy poté se dostavil znovu ten bezduchý, šťastný stav. Stal se ze mě magor. Neschopná, slintající a přesto živá mrtvola. Nevím jak dlouho jsem tam byl. Mohly to být dny, týdny a možná i měsíce. Ale jednoho dne to všechno přestalo. Vracel jsem se do normálu a jediné co jsem chtěl bylo opustit ten prokletý dům. Jakmile jsem toho byl schopen, vyběhl jsem z domu. Běžel jsem ulicí a běžel jsem dál. Neměl jsem rozmyšleno kam půjdu, nebo co budu dělat a tak jsem prostě běžel dál a dál. Zastavil jsem se až po pár kilometrech.
Už jsem se rozhodl, půjdu se udat na policii. Šel jsem na nejbližší policejní služebnu a udal jsem se. Jak jsem jim tak vyprávěl co se stalo, začínaly se mi vracet ty hrozné pocity a myšlenky, od kterých jsem byl v domě oproštěn.
"No a pak jsem té ženě dělal masáž srdce, ale, ale ona…" Koktal jsem a do očí se mi zase hrnuli slzy.
"Co ona? Co se stalo potom?" Ptal se mě nervózní vyšetřovatel.
"Zemřela..." vydechl jsem těžce.
Potřeboval jsem na vzduch, ale ten detektiv se mě neustále na něco vyptával. Už jsem zase cítil tu touhu. Bylo to jako droga a já měl právě absťák. Začínal jsem být nervózní, chtěl jsem odtud vypadnout.
"Proč si myslíte, že zemřela? Myslíte si, že to byla vaše chyba?" Ptal se už asi po desáté detektiv.
"Prostě chcípla, jasný! Koho zajímá kdo to udělal?" Vypěnil jsem.
"Ale přišel jste se udat a teď najednou měníte výpověď."
"Seru na vás! Už to tu nevydržím." Rozzuřil jsem se, vzal jsem židli a mrsknul jsem jí po něm.
Pak jsem zase začal utíkat. A opět jsem mířil k tomu domu. Nechápal jsem proč, nikdy jsem takový nebyl. To všechno ten dům, ten zkurvenej barák. A Přesto že jsem věděl, že bych se tam neměl vracet, neměl jsem na vybranou. Absťák... znal jsem ten pocit. Touha, bolest, šílenství, strach, zmatek a k tomu všemu naštvanost ... ne to nebyla naštvanost, to byla ukřivděnost. Proč zrovna já? Za co? Jak to kurva zastavit?

A znovu jsem se ocitl v tom domě. Pocity strasti a nenávisti byli odváty někam pryč a já jsem se cítil zas jak sjetej. Tentokrát bylo v domě něco co tam předtím nebylo, a nebo jsem si toho předtím jen nevšiml. Byla to kostra nějakého člověka. Začal jsem jí prohledávat a něco jsem našel. Na zemi pod ní ležel nějaký dopis.
Otevřel jsem ho a četl. Oči se mi zamotávaly do řádků a stále více mi příběh toho muže připomínal můj život.

Žil si celkem pohodový život dokud se to všechno neposralo. Od té doby to s ním šlo z kopce. A když na tom byl nejhůře, objevil (jako já) tenhle dům. Poté co do něj vstoupil, cítil se jako v ráji, všechno špatné bylo najednou pryč. Ale brzy pochopil, že není v ráji, ale v pekle. Pochopil, že dům ho vysává. Začíná těmi nejhoršími pocity, proto jsem se cítil tak dobře, ale později mi vezme i ty dobré. A já umřu jako troska. Jako můj předchůdce a jako spousta dalších před ním.

Když jsem si to dočetl, přemýšlel jsem co s tím. Musel jsem něco udělat, než mi dům dočista zatemní mozek.
Nebylo jiné řešení. Jestliže jsem si měl vybrat žít chvíli ve slastném vězení nebo dlouho umírat v pekle, nebilo co řešit. Znovu jsem šel na půdu a otevřel střešní okno. Čerství vánek se mi vrhnul do tváře, jak dlouho neviděná milenka a já pomalu vylezl na střechu. Byla to docela výška. Naklonil jsem se. Pár minut zhluboka dýchal.

"Život byl na hovno. Uvidíme co smrt?"
________________________________________________________________________________________________________________

jinak jsem objevila super povídku na literu (www.liter.cz)