...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Devět bran

16. června 2012 v 1:30 | Dae |  Povídky a úvahy
Přebývám šťastně ve městě s devíti branami,
jež lemovány černým zlatem a vzdušnými démony...

Hlas vycházejícího měsíce prozařuje touhu mé duše. Jsem pánem tohoto skrytého místa, třetím ze dvou králů. A z oka nejvyšší věže, jež tyčí se výš, než nejvýše oblak oblohou se brouzdá, vidím záři nad každým mořem.
Jasnou,vzdálenou a přeci tak nádhernou, jak snad jen věci krásné být nemohou.


Hodili mě do vody a příkázali ,,Plav!"
a tak jsem plavala ...

Postavili mě na hřiště a přikázali ,,Hrej!"
a tak jsem hrála ...

Dovedli mě do kuchyně a přikázali ,,Vař!"
a tak jsem vařila ...

Hodili mě do lásky a přikázali ,,Miluj!"
a já jsem nemilovala ...


Sytě oranžové slunce ozařuje mou unavenou tvář, spočívající v závěji havraních vlasů. Už zase se stmívá, naděje se dnem umírá a ty stále nepřicházíš.
Vidět tak tvou siluetu tvarovanou zbytky slunce, vidět tvůj úsměv a tvé ruce cítit na svých, byla bych šťastná, možná bych i plakala, nebo se smála. Třeba bych se chvěla touhou, mráz mi běhal po těle, kapky deště by mi stékaly po zádech a v obličeji by se zračily vrásky starostí o tento okamžik. Jako starostlivá matka bych ho opečovávala, uschovala v paměti a nikdy nepustila.
Kdybych viděla tvou siluetu ve vyhasínajícím, unaveném slunci, které dneškem přestalo zářit.
Ty ani netušíš jak ... mi scházíš ... mi ubližuješ ... mě ničíš ... mi bereš naději ... a zase mi ji dáváš ...
při každém pohledu ... úsměvu ...
Ty ani netušíš jak ... mi je ... co cítím ... prožívám ... neuděláš nic ... jen koukáš ... mlčíš ... a zase ty...
... úsměvy ...
Dívám se na soumrak a přemýšlím. Přemýšlím nad tebou, tvým smutným úsměvem při odmítání bez důvodu. Je těžké žít se smutkem.
Budu se usmívat při procházení městem, při východu z domu, při koukání z okna a snít o tom, že uvidíš můj úsměv, který bude celou dobu jen pro tebe.
Slunce zašlo.

Přes rudé slzy v jeho nejjasnějších očích, dotykem tiší všechen duší křik
Dokonce, i těžká bolest, jak celá plačící nebesa, byla v odrazu mžiku hladiny zapomenuta
...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama