...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Červenec 2012

V očích tvých ...

30. července 2012 v 13:03 | Dae |  ...a co ještě, vodu z deště



Láska se v parném létě zrodila
a jako první hřích
prvního zradila

...

Chtěls
abych napsala pravdu
a do slov rozpustila
svou čest
Však
papír musel by mít
srdce, aby mou lásku
snes

A pero být naplněné
city,
jenž do řádků
tisknou něhu
a myšlenky mé
odpoutány
od životního koloběhu

Pak napsala bych ti
list,
jenž by nesl
vůni milování
a věty plné vášně
určené jen
k našemu psaní

...

Slunce odchází do pozdního večera.
usínám v očích tvých,
jak v očích anděla


Za zrcadlem

13. července 2012 v 23:23 | Dae |  Povídky a úvahy
Je klidný večer. Poslední svého druhu. Každý další, který po něm přijde, bude jiný.
Bude poznamenaný vědomím...
Než se narodíme víme vše, známe svou minulost, uvědomujeme si svou přítomnost a vidíme do své budoucnosti. Pak si vybereme rodinu a Andělé zapomění k nám slétnou z nebe a položí svůj prst na naše rty. Udělají nám tu rýhu mezi nosem a ústy a my zapomeneme

Jsem ... na jménu nesejde, sám si ho už vlastně nepamatuju. Prostě jsem a to je víc než musíte nutně vědět.
K životu tady stačí mít dvě věci - rozum a jazyk za zuby.
Je to bývalé obchodní město, v dávných dobách sem přiváželi sliby a prosby z celého světa, ale to už je dávno. Minulost je pryč a rozbořené kostely a chrámy jsou toho důkazem.
Nyní není radno se tu potulovat, ale pokud nechcete umřít hlady nemáte moc na vybranou.
Ve spleti uliček se dá snadno skrýt, ale pokud se dostanete na špatné místo, někde špatně odbočíte nebo otevřete špatné dveře, může vás tato skrýš snadno stát život nebo dokonce některou z končetin.
Jsem Větroplach a tohle je nebe.

... dveře osmé, den první ...
Zmrzlá pole připomínala poušť. Široko daleko jen vybledlá hnědá pustina, sem tam přerušená temně zeleným stínem několika stromů, které jakoby se v tom chladu k sobě choulily. Zimní slunce se nevšímavě odráželo od úlomků ledu a ani se nepokoušelo zahřát hroudy vyčerpané neúrodné půdy. Dokonce i vítr přes ty pláně vanul s nechutí a spěšně si prořezával cestu průzračně mrazivým vzduchem. Když pak v noci padala mlha, rozplynula se dřív, než se dotkla té prokleté země.
Pokud by tu někdo hledal život, musel by klesnout na kolena a hrabat hluboko pod povrch, aby našel třebas jen jediného zimou zmrtvělého pavouka. Ptáci odtud odletěli s prvním podzimním ránem a ani drobná chlupatá havěť si nezvolila mnohé místní skrýše za své útočiště. Jediná stará vrána dosud ztrácela síly skrčená ve svém hnízdě, ukrytá před pohledem těch mrtvých polí v koruně mlčenlivého stromu.
A přece někde tam vzadu, kam oči člověka odmítají dohlédnout a mysl staví bariéru obzoru, cosi kypí energií, svíjí se to a natahuje své dlouhé pátravé nehmotné údy do širokého okolí. Objímá kotníky lehkomyslných poutníků, popotahuje je k sobě, vábí tím nejnepochopitelnějším způsobem. A poutník má obrovské štěstí, když z takového setkání vyjde jen s mrazením v zádech a potlačovaným pocitem, že se měl stát kořistí.
Ovšem ti, kteří nemají sílu odolat či příliš věří logice na úkor instinktů, bývají strženi k procházce přes romanticky tichou pláň. Zprvu se jen šourají, vzhlíží k bledému slunci a z plných plic vdechují ostrý chladný vzduch. Pak ale zrychlí tempo, když je další a další chapadla té bytosti objímají a táhnou vzrůstající silou. Jejich pohled klesá z jasné oblohy k půdě, co jim křupe pod nohama. A to už vidí, jak se země otevírá, ne nepodobná obrovské tlamě cizokrajného zvířete, a lačně jim nastavuje vstříc to bezdeché hrdlo. Hladový chřtán, prohlubující se díra ve špinavé hlíně. A chapadla už je obemkla celé, od hlavy až k patě. Oni jen třeští oči a bez jediného výkřiku, který by snad mohl narušit klid spící krajiny, se nechávají pozřít.
Snad budou z jara pole dosti nasycena, aby přijala setbu a v létě vehnala svou sílu do obilí, brambor a rudých vlčích máků.

... dveře třetí, den třetí ...
Otevřel jsem dveře. Na stěnách místnosti visely všemožné časoměřiče, drobné tikající, cvakající přístroje a po rudém koberci šmejdila vozítka s šesti koly. Začíná mě to zmáhat - všechny ty ztřeštěnosti, co si bohové z nudy vymysleli. Sáhl jsem mezi záhyby ornátu a vyňal odtud ohmataný bloček. Místnost č. 30212, zapsal jsem si, Jednoduché stroje. Zastrčil jsem si černý kadeřavý pramen za ucho, protáhl si strnulá křídla, odvyklá létání, a opatrně prohopkal komůrkou, abych rozšlapal co nejméně strojků.
Ocitl jsem se v prostorném sále, z něhož vedly dál patery dveře. Jména a názvy na štítcích mi pranic neříkaly, a tak jsem zvolil ty s nápisem Lidé. Opatrně jsem vklouzl do úzké chodby, zaplněné řadami mramorových soch. Obličej každé z nich se skrýval za maskou ze dřeva a peří. Brebentily, prázdně gestikulovaly. Nevšímaly si mě, když jsem se mezi nimi proplétal, až jedna docela malá kamenná dívka s pečlivě vysochanými loknami sňala masku, zmateně se rozhlédla a ukázala na mě prstem.
"Anděl! Anděl!" vypískla. Ostatní sochy se po ní pobouřeně otočily. Přes pitvořivé masky nebylo vidět, jak se tváří. Znenadání se vrhly na dívku, bušily do ní tvrdými pěstmi, vydávaly skřípavé zvířecí zvuky. Děvčátku se počaly z tváře, paží a trupu odlamovat zrnka a valounky, plakala němé slzy soch. Rozpadla se v prach. Znechuceně, nevěřícně jsem celou scénu pozoroval.
"Zatracenci! Všichni jste bezcharakterní!" zaburácel jsem. Nikdo mě neslyšel, mramoroví muži a ženy se líně vrátily na svá místa. Chytil jsem se za hlavu a utekl z toho místa hrůzy.
Kéž bych taky mohl nosit masku bezcharakterních.

... dveře první, den pátý ...
Dívka. Sedí na židli, obličej schovaný v dlaních. Tichá a něžná, jak sám první úsvit.
"Tma. Malé ohníčky v jeho očích náhle zaplály, stejně tak jako když praskne polínko ve skomírajícím táboráku. Ano, když jsem se mu podívala do jeho svůdně krásné tváře, vstávaly mi všechny chlupy na zádech. Měla jsem pocit, jako by mě pohladil svou štíhlou a tak chladnou rukou. Cítila jsem, jak tenkými dlouhými prsty kličkuje kolem mých obratlů, ale ruce měl skoro až po lokty schované v kapsách svého úzkého, země se dotýkajícího, temně černého kabátu. Pomalu sjížděl dlaní až ke kostrči… Náhle jsem před ním stála úplně nahá. Oblečení se ztrácelo kdesi ve vzpomínce, uchováno v nevědomí. Jemně pohodil hlavou na stranu, jeho havraní vlasy se zaleskly ve svitu tisící svíce a zavlnily se jako klubko lenivých zmijí vyrušených ze svého slunečního klidu. Nejprve se zahleděl někam v dál. Velmi zvolna stáčel svůj pohled na mě, přičemž nepohnul hlavou a krkem ani o píď. Přečetl z mého vystrašeného pohledu vše, stejně tak snadno a bez ostychu, jak to dělají zlomyslní sourozenci, když najdou váš deník pod postelí. Uchopil mě za můj stud a něžně ho polaskal."

... dveře šesté, den sedmý ...
Usínám. Můj dech se zpomaluje a myšlenky vytrácejí. Propadám se do bezedné propasti spánku. Nevnímám utichající zpěv ptáků ani příjemné teplo zacházejícího slunce. Ležím schoulen do klubíčka u kmene obrovského letitého dubu. Jeho kůra připomíná tvář starce, naprosto bezbranná a oddaná svému okolí. Nádherná nedotknutá příroda se mnou, měkký mech pode mnou, mohutná šeptající koruna nade mnou.
Temná obloha a měsíc jako jediné jasné oko, které na všechno dohlíží. V okamžiku můžeš ukončit můj život. Jediným šlehnutím blesku, který na vteřinu rozrazí celou oblohu a ozaří krajinu utopenou v půlnočním moři. Velkou bouří a prudkým deštěm, jehož kapičky, ledové jako sama smrt, mi začnou stékat po tváři a objímat mě pažemi prokřehlými chladem i strádáním, které nezažily než-li smrt.
Nebo sníh a mráz, ti dva poslové zimy, kteří se spojí a své síly obrátí proti všemu živému s touhou zabít. Sněhové vločky, tak krásné za okny, ti pomalu padají na tvář, tají a mění se v kapičku vody, kterou ti pak mráz přimrazí obličeji jako diamant, poslední slzu samoty a utrpení.
Vítr rozfouká všechny naváté závěje nadějí do stran a na mechu zbyde ležet život hodný ochrany a péče. Chřadne, až úplně vyhasne a na jaře pod dubem zůstane jen malá sedmikráska, památka na život, který byl...

Démon

11. července 2012 v 23:30 | M. J. Lermontov
" Jakmile noc ve své černé kápi
pokryje Kavkaz tmoucí tmou,
jakmile v světě, jenž tě trápí,
hovory plané ustanou,
jakmile dýchne větru závan
a zašelestí zvadlá tráva
a pták, co se v ní přes den skryl,
vyrazí do tmy ze všech sil,
jen co se v keřích vinné révy
zas noční kvítek náhle zjeví
a lačně bude rosu pít,
jen rozlije svůj zlatý třpyt
měsíc, jenž zazáří jak ve dne
a na tvou krásu kradmo shlédne,
já na návštěvu přilétnu
a odejdu až v jitřní době,
kdy pod hedvábné řasy tobě
vdechnu pár krásných, zlatých snů "