...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Leden 2013

Balada o snu

3. ledna 2013 v 13:00 | Dae |  Povídky a úvahy
Rozhodlo se v neděli večer, soudce vyřkl svůj závěrečný verdikt:
"Místo úsvitu bude ledovou vodou, nad kterou vychází, zmáčeno od paprsku k paprsku, a tiše bude syčet nad mořem, až do úplného vyhasnutí."
A okolí začalo bujaře tleskat.
Konečně. Konečně! Již zítra ráno se definitivně zbaví žhnoucího monstra, které jim den co den vhání pot do tváří. Denně je nutí ráno časně vstávat, způsobuje jejich žízeň i spálenou kůži. Přeci jen se dočkali jeho odsouzení.
Odvedli tedy slunce v nočních hodinách, kdy soud skončil, za mříže chladného vězení. A všichni zatčení kolem jej pozorovali, když lehce nad zemí plulo po chodbě. Paprsky mělo v okovech z těžkého, tvrdého materiálu, aby jej snad nemohlo roztavit. Přesto byly rudé, žhnuly a nikdo se jich neodvážil dotknout.
A když tak lehounce plulo k vlastní cele, vězni kolem jen slastně přivírali oči nad tím nádherným teplem, co se kolem nich rozprostřelo. Hýčkali si svou zvlhlou, odpornou kůži a dívali se, jak jim horko suší rány.
"Vidíte to?!" zvolal jeden ze strážných.
"I na vězně má blahodárný vliv, je to skutečně stvoření z pekla! Jedině hajzlové můžou si užívat jeho žár!"
A tenkrát poprvé slunce uronilo slzu. Sklouzla mu po žlutém těle k zemi a tam lehce zasyčela. A ve vlhké vězeňské zemi se objevil vysušený flíček.
Zavedli jej do "pokoje" a zamkli. Tak slunce stálo celou noc v chladném žaláři a zahřívalo okolí. A všichni jej zde milovali. A měli jej moc rádi, protože jim dodalo lepší náladu.
Od půlnoci pozorovali slunce a čekali, kdy začne lehce stoupat k obloze, jakožto signál, že se blíží ráno a odvedli jej k moři.
A okovy žhnuly do tmy, až se na to mnozí nedovedli dívat.
V zástupu desítek vojáků s vědry ledové vody vypustili slunce nad loukou do vzduchu. A pak sborově zvedli své smrtící načiní … a slunce bylo řádně zalito vodou z chladné studánky, jenž každý den svými paprsky lechtalo po hladině, aby snad neumrzly její vlnky v lesním stínu zimních dnů …
I plakala studánka, když vodu z ní brali. A plakal les nad studánkou. Křik z ptačích zobáků div neohlušil obyvatele okolí. Tak zbytek vojska pušky nabil a stříleli do těch zobáků, aby aspoň je utišili, však ve vzduchu jim ptactvo ulétalo výš a výš …
A les šuměl jako nikdy, stromy se třepotaly a míza z nich stékala po proudech, to když sténali nad nastávajícím chladem.
Jen lidé se radovali a jásali. A vnášeli do nešťastné přírody svůj radostný chorál.
A tak nestihlo slunce uronit další slzu, když při nesnesitelné bolesti naposledy zazářilo. A černá vyhaslá koule všem strach nahnala. Nic se ale nestalo.
Jen nekončící tma se na svět vedrala … a v ní už slunce nikdy nikdo nenašel.

www.liter.cz