...Jsme ze stejné látky z jaké jsou sny a naše malé bytí obklopuje snění. Jsme jako stíny vržené zpět do reality. Duše uzamčené v cizím těle. Odrazy skutečnosti v nekonečnu ...

Duben 2014

Nyctophilia

28. dubna 2014 v 20:18 | Dae |  ...a co ještě, vodu z deště



















Ticho v tichu povzdechlo si,
dozajista zcela samo,
když tu tiše sedí ráno,
kolik je bázně
...
Tak ticho v tichu sedí samo
s kapkou rosy u oka,
co slyší jak se chichotá
a je mu krásně
...




















Žluto-oranžové slunce ozařuje mou unavenou tvář spočívající v závěji havraních vlasů. Stmívá se, naděje a den umírají a ty stále nepřicházíš. Vidět tak tvou siluetu tvarovanou posledními paprsky slunce, vidět tvůj úsměv a tvé ruce cítit na svých tvářích... Byla bych šťastná. Možná bych i plakala a nebo se smála. Třeba bych se chvěla touhou, mráz mi běhal po těle, kapky potu by mi stékaly po zádech a obličej by se zvrásnil starostí o tento okamžik. Jako starostlivá matka bych ho opečovávala, uschovala v paměti a nikdy nepustila. Kdybych viděla tvou siluetu ve vyhasínajícím, unaveném slunci, které dneškem přestalo zářit.

Ty ani netušíš jak ... mi scházíš ... mi ubližuješ ... mě ničíš ... mi bereš naději ... a zase mi ji dáváš ...
...úsměvy...
Ty ani netušíš jak ... mi je ... co cítím ... prožívám ... neuděláš nic ... jen koukáš ... mlčíš ... a zase...
...úsměvy...

Hodili mě do vody a příkázali ,,Plav!"

a tak jsem plavala ...

Postavili mě na hřiště a přikázali ,,Hrej!"
a tak jsem hrála ...

Dovedli mě do kuchyně a přikázali ,,Vař!"
a tak jsem vařila ...

Hodili mě do lásky a přikázali ,,Miluj!"
a já jsem nemilovala ...

Dnes v noci patříme sobě. Zítřek pro nás není důležitý.
Náš čas se zastavil a na hodinách se ručičky neposunou už ani o milimetr dál.
Čas se naplnil. Čas vypršel.
Už nikdy nepustím tvou ruku ze své, už nikdy se mé tělo nevzdálí od tvého.
Společně projdeme mlhou a navždy zůstaneme si věrní.
Svět je daleko v předu

Čas neexistuje.